Edrest 2: Tohle už není hra✔

8.Kapitola

Miriel mi během vyprávění znovu usnula v náručí a mě už se taky klížily oči, dnešní den byl opravdu vysilující. Nejdřív ten boj o život před branami Eriellu, pak setkání s Daph, cesta přes davy do Paláce a zjištění, že cesta sem byla prakticky k ničemu, ale zase na druhou stranu bohyně odpověděla na mnoho otázek. Delší den jsem snad ještě nezažila.
“Takže pro pořádek, my jsme v zóně jiném světě možná i na jiné planetě, kdoví a ještě ke všemu se odsud teď nemůžeme dostat a zdejší bohové nám už déle nemohou zaručit naše bezpečí?” ujišťovala se Nessa, která mě i Blue stále přerušovala, když jsme mluvily.
“Přesně tak,” přitakala jsem unaveně.
“To je neuvěřitelné.” hlesl tiše Solomon, byl to pro něj zřejmě šok. Docela ho chápu, pokud je to co říkal Dean práva, tak má na svědomí docela dosti nevinných životů a jistě není jediný, kdo raději obětoval někoho zdejšího, než svůj vlastní život.
Jenom Miho a Kain vypadalo, že je tohle zjištění vůbec nevyvedlo z míry. Vlastně byli překvapení, ale zdálo se, že s něčím takovým i počítali nebo snad, že jsou oba dva otevřeni jakýmkoli možnostem. Každopádně oba dva pozorně poslouchali, co jsme s Blue vyprávěly a teď zamýšleně mlčeli.
“To je naprosto ujeté.” neodpustila si Nessa, “A ta Dariis, vy s ní chcete bojovat? Protože jestli jo, tak počítejte i se mnou!” Hbitě vyskočila na nohy s odhodlaných výrazem ve tváři a jiskřičkama v očích, jaký si vůbec neuvědomovala o co tady jde, že všichni možná umřeme (i když to asi hrozí tak či tak).
Miriel v mém náručí se nespokojeně zavrtěla, otočila na záda a začala hlasitě chrápat, čímž na sebe upoutala pozornost. Musela jsem se usmát, působilo to dosti komicky, ale napjatá atmosféra v místnosti se najednou lehce uvolnila. Ta malá víla snad začala chrápat schválně, jakoby věděla, že se nějaké to rozptýleni bude hodit.
Takřka všichni jsme se zasmáli i podivili nad tím, jakých zvuků je tak malé stvoření schopno. Dean vedle mě se jen uchechtl a následně mírně zívl, čímž nám připomněl jak je pozdě, a že dnešek byl velmi náročný.
“No, ale jestli chceme jít proti Dariis, tak bychom měli do hajan a pořádně se na to vypsat. Zítra ráno můžeme probrat detaily.” i Blue už teď zívala a já taky, tak jsem velmi ráda souhlasila s tím, co řekla.
“Jo, jenže kde budeme spát?” přišlo mi trochu blbé  otravovat Nerua. Nevím kolik tu má místa, dek a tak, ale zas teď pozdě v noci hledat nějaký volný pokoj v hostinci… asi bychom moc nepochodili.
“Kluci můžou zůstat v tomhle pokoji a holky si vemou ten větší vedle. Jen vezmu ze skříně dvě deky a vy už se tam nějak zařídíte.” navrhl Neru, s protažením se narovnal a zmizel ve dveřích.
“Fajn, to zní dobře. Dobrou,” vydala se za ním nadšeně Nessa jako první. Já opatrně vstala i s Miriel v náruči a pomalu šla za Miho, která si to taky zamířila ven z pokoje.
“Dobrou noc-desu.” otočila se ještě na kluky, než zmizela na chodbě.
“Dobrou,” nenechala jsem je odpovědět a taky vyšla na chodbu. Ještě jsem slyšela jak všichni tři trochu zpomaleně řekli taky ‘dobrou’ a pak Blue, jak jim káže, aby nedělali hlouposti a šli pěkně spát.
Pokoj naproti byl opravdu o něco málo větší. Okno bylo zadělané okenicemi, takže jsem nemohla vidět ven, kde by stejně byl jen další podobný dům a o světlo se staraly tři velké svíce, z nichž jedna stala hned u dveří na prádelníku a další na dvou malých nočních stolcích vedle manželské postele. V místnosti byla i větší skříň, ve které se právě hrabal Neru.
“Tak vám přeji dobrou noc, děvčata.” popřál nám poté, co vytáhl dvě deky a prošel přišel kolem nás na chodbu. Blue za ním zavřela dveře, odhodila své věci na zem a protáhla se.
“Budu spát na zemi, stačí mi jen deka.”
“Jsi si jistá-desu?” Miho už jí podávala jednu jednoduchou deku, ale nelíbilo se ji, že by měla Blue spát na zemi.
“Jasně, na postel se stejně nevejdeme všechny čtyři.” klidnila ji, zatímco co připravovala pohodlné místečko na zemi před postelí. Já položila Miriel na polštář a začala ze sebe sundávat korzet, kožich i opasek s brašnami, které jsem položila na zem velké nočního stolku.
“A vyspíš se na té zemi?” zeptala jsem se jí starostlivě.
“O to se neboj, spala jsem i na horších místech.” lehla si na roztaženou deku a svůj batoh přitom použila jako polštář. Což mi připomíná, že jsem asi někde ztratila svůj vak. Možná při boji před branami nebo do nás uhodil ten blesk.
“Takže, my všichni, co jsme tady, půjdeme porazit Dariis?” Nessa hupla do postele a zkopla z nohou boty, které s žuchnutím dopadly na podlahu. Ona snad neví, kdy mlčet.
“To záleží na rozhodnutí jednotlivců.” odpověděla ji Blue poněkud podrážděně.
“Já nepůjdu-desu,” Miho vytáhla další deku ze skříně a roztáhla ji na zemi přímo pod oknem, kde si následně lehla společně s jedním z polštářů z postele. Blue se zvedla na loktech a otočila se na naši kamarádku. I mě její slova donutila pohledem spočinout na ni.
Chápala jak ji. Našla si tu přítele, na tu domov. Jistě nechce zemřít předčasně, i když ráda by jistě pomohla při zničení té velké hrozby, aby mohla žít šťastně a v poklidu.
“A pro-”
“Ticho už, Nesso.” nenechala jsem ji domluvit. Ublíženě mě probodla svýma zelenýma očima, ale nakonec s tichým ‘tss’ zalezla pod deku na pravé straně postele.
“Dobrou,” ozvalo se jak z mých úst, tak i ostatních. Lehla jsem si opatrně, abych nevzbudila Miriel a poslouchala tiché oddechování zelenovlasé bojovnice, která usnula vážně rychle. Vůbec jo nechápu, chová se jakoby ji nic na světě netížilo. Taková bezstarostnost.
Taky bych chtěla být tahle bezstarostná. Místo toho teď půjdu riskovat svůj život, i když je velká pravděpodobnost, že umřu dřív, než dojdeme do Fostru.
Usínat s takovýmihle myšlenkami… tahle budu mít noční můry.

(Tak jak se zdá Miho se do výpravy nezapojí, ale nebojte za přibydou jiné postavy, které již znáte z prvního dílu a ještě jedna nová nejmíň.
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)