Edrest 2: Tohle už není hra✔

27.Kapitola

Rudá jak rajče jsem ustala v oblékání a položila si ruce na horké tváře. Sakra! Byla jsem tak rozrušená tím vším, že jsem si to ani neuvědomila. Jenomže moje oblečení až do nedávné doby měla Hikku, takže nebylo možné se převléknout a navíc… to mé druhé já.
“Ehm, mám to brát tak, že už je vzhůru a ty sis to tam nakráčela jen v košili a spodním prádle?” Miriel se snažila znít klidně, ale byla skoro stejně rudá jako já. Snad si nepředstavila nic divného. Jen jsem přikývla a složila tvář do dlaní. “Eeee, jestli ti něco řekl nebo uděla-”
“Nic neudělal,” moje ruce mi klesly do klína, “Vlastně mi poděkoval a omluvil se… za starosti i pomoc.” Malá víla, která si již připravovala vražednou zbraň, překvapeně zamrkala a následně mi vylezla na klín mezi mé dlaně.
“On se omluvil?” nechtěla věřit mým slovům. Starost o moji osobu v jejích očích doplňoval pohasínající hněv a zvědavost, která je zřejmě neoddělitelnou součástí její vílí osobnosti.
“Ano, asi mu došlo kolik energie jsem musela spotřebovat…” to další mi tak nějak mimoděk uniklo. Miriel to samozřejmě okamžitě hned zaujalo a podle jejího výrazu mi nedá pokoj, dokud ji neodpovím.
“Energie…? Co se v tom pokoji stalo?” vzlétla do vzduchu a popoletovala mi těsně před obličejem, vyčkávajíc na moji odpověď. Pevně jsem mezi prsty sevřela lem svých šatů a začala je bezmyšlenkovitě žmoulat.
“Použila… použila jsem nějaký divný druh schopností. Úplně jiný druh magie, než je moje měsíční…” už při mých prvních slovech pomalu zapomínala mávat křidélky, nakonec tedy zase přistála na mém klíně.
“Jaký druh magie jsi tedy použila?” dotkla se opatrně mých rukou jakoby tak mohla něco zjistit, a přitom mi věnovala jeden jediný pohled plný něčeho čemu jsem plně nerozuměla a co mi na Miriel nějak nesedělo. Bylo to jako… jakoby něco tušila nebo věděla.
“To nevím.” odvětila jsem tiše, “Byla to nějaké stará a zvláštní magie…”
“Nejstarší magie, co se v Edrestu nachází, je ta z hvězd.” řekla hned jako v odpověď na moji nevyřčenou otázku. Z hvězd? “Hvězdná magie, nebo vesmírná… každý ji nazývá jinak, ale vždy je to prastará síla dělená do dvou části; života a smrti. Ty asi ovládáš život, že?”
“Trošku nechápu. Takže ovládám nějakou prastarou magie, jenž se dělí na život a na smrt?” popravdě mi to vůbec nedávalo smysl. Nepřišlo mi, že by to bylo takhle jednoduché. Ne, ta energie, která mnou procházela byla sice surová a jistě hodně stará, ale nebylo to život jako takový. Ten povědomý pocit jako bych už někdy tuhle moc použila, jako bych o ní věděla něco, ale nemohu si vzpomenout. Je možné, že jsem v minulém životě vážně byla taky Strážce tady na Edrestu a používala jsem veškerou svoji moc? Ale pokud je pravda to, co mi moje druhé já říkalo, tak proč mi to bohyně neřekla?
“Takhle jsme se to učili…” Mirielin hlásek mě donutil odložit tyhle moje úvahy na později a raději se dooblékat.
“Aha,” vyšlo ze mě chápavě, když jsem si šněrovala boty. Předtím jsem samozřejmě malou vílu sundala z mého klína a posadila ji na přikrývku. “Co kdybychom teď šly na snídani a potom bys mi to vše vysvětlila hezky od začátku?” navrhla jsem, na což mi hned s radostí přikývla. Tohle bude její druhé nejoblíbenější činnost, nebo třetí? Spánek, jídlo a mluvení.
Teď jsem vážně ráda za ni, Blue, Deana i ostaní. I když jsem nečekala, že bych si tu mohla udělat nějaké přátelé, natož se zamilovat, tak se stalo. A všichni mi hrozně moc pomáhají. Už i kvůli nim bych chtěla porazit Dariis a samozřejmě dát Eyvie, co si zaslouží. A dokud já sílím, tak ona přeci jen bude slábnout, takže pomstít Daph by nemělo být tak těžké jako porazit tu zlou čarodějnici. Daph možná nebyla ta nejlepší kamarádka, ale stále jsme si byly nějakým způsobem blízké a jsem si jistá, že Roccon to nebude chtít nechat jen tak.
S Miriel jsme sešly dolů do jídelny, kde Hikku s Kainem a Rocconem probírali naše budoucí kroky. Nevypadalo to, že by chtěli stáhnout ocasy mezi nohy a vrátit se do hlavního města, které jistě bude nejbezpečnější místo v celém Edrestu.
“...proto bychom měli nejdřív zůstat zde a cvičit.” dokončil zrovna svůj proslov Kain, když jsem i s Miriel na rameni vešla dovnitř. Hikku, která chtěla něco říci, jen na prázdno otevřela ústa a zase je zavřela. Oči všech se na mě upřeli, jakoby mluvili o tajné párty pro moji maličkost a já je načapala při domluvě. Tak mi to tedy přišlo, kdyby Kain neudělal pár kroů ke mě a nepoklonil se mi jako nějaké šlechtičně.
“Děkuji za tvoji pomoc Deanovi.” proč mi děkuje? Vím, že jsou přátelé, ale tohle je divné.
“Blue nám řekla o tvých nových schopnostech, stejně jako mě i tady Roccona informovala o tvoji spojitosti s Eyvie. Tak upřímně doufám, že ovládá jen měsíční magii a ne tu druhou, ať je to co je to za magii.” Roccon na mě jen svým posmutnělým obličejem pokývnul a Hikku při jejích slovech narostly ouška a ocásek, který sebou házel ze strany na stranu, jak ji ta myšlenka nepřítele ovladajícího úplně stejnou magii přišla proti srsti. Ano, není to zrovna nejlepší, protože takhle zná veškerá moje kouzla i jejich účinky jak na cíl tak i na moji osobu. A samozřejmě ví i moje slabé stránky. No, já zatím jen objevila, že měsíční magie umí být děsně únavná a vyčerpávající.
“Tak tohle vůbec netuším, stejně jako jsem neměla ponětí o té druhé magii.” prošla jsem kolem Kaina a sedla si naproti Rocconovi vedle, kterého si hned přisedl právě zmíněný hnědovlasý rytíř. Jediná Hikku zůstala stále stát na místě kousek ode mě.
“A jak jsi ji v sobě teda našla?” zeptala se zvědavě. Její bílá ouška sebou trhla směrem do chodby poslouchajíc tiché kroky, které směřovaly sem. Chvíli na to vešla do jídelny Blue s talířem plným chleba namazaného nějakou pomazánkou a Erin nesla další takový talíř, jen menší. Položily je na stůl zrovna, když jsem se odhodlala prostě mluvit a moc nad svými slovy nepřemýšlet, protože i pak by to nemuselo dávat smysl.

(Čas na nějaké ty odpovědi, otázky a hlavně plánování... chudáci a to ano nebo, co na ně ještě chystám u_u Co si o té Liině magii myslíte???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)