Edrest 2: Tohle už není hra✔

35.Kapitola

Tohle je snad zlej sen. Daph se někdy chová šíleně, to ano. Ale tohle se mi už zdálo moc ujeté i na ni. Jak mohla pozvat dva naprosté cizince do mého domu, kde ještě ke všemu není nikdo jiný, než my dvě? A proč jsem ji v tom nezabránila? Normálně bych nějak zakročila a utla to hned v začátku, jenže... jenže Daph by měla být taky mrtvá a je živá a já nedokážu nic, než jen být ráda, že je tomu tak. Hlavně, že si nepamatuje, jak zemřela.
Doma jsem ji přesto pěkně nadala, při vybalování nákupu.
"Jak jsi je mohla pozvat?" hodila jsem ji pytlík krekrů a dostalo se mi velmi nevinného úsměvu, který ji sice sluší, ale k její povaze vážně nijak nejde.
"Ale no táák," protáhla, "Alespoň si užijeme nějakou tu legraci, když už to tu máme celý pro sebe." některé zásoby uklidila do kredence, jiné hned vysypala do jedné velké mísy.
"Je sice fakt, že se nestává často, abychom měly celý dům jen pro sebe, když už sem jedeme... ale to neznamená, že si budeme zvát naprostý cizince! Kdoví, třeba to jsou nějací násilníci nebo hůř vraho-"
"Tak proč jsi mě nezastavila?" přerušila mě v půli slova a já se nezmohla na nic víc, jak jen bezradně lehce pohodit rukama. "Že by se ti jeden z nich líbil?" povytáhla jedno obočí a hnedle byla celá její pozornost upřena jen na mě. Už ji nezajímaly brambůrky, krekry ani další balíčky.
"Ne," odpověděla jsem pohotově, což ji přimělo akorát nasadit ten její vševědoucí úsměv. Jakoby ji moje odpověď nestačila. Přesunula se blíž ke mě a chytla mě za paže.
"Neříkej, že se ti Ben vůbec nelíbil. Je tvůj typ a navíc jemu ses zaručeně líbila, když přehlédl moji maličkost." stisk jejích rukou byl neobyčejně silný, až to bolelo. Ale nejvíc mě šokoval pohled do jejích očí, modrých očí bez špetky emocí, kterých jsem si doposud nevšimla. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla?
Tohle rozhodně není Daph, i když moje hlava se mi snaží namluvit něco jiného. Ne, viděla jsem ji přece umírat rukou Solomona a navíc většinu kluků dostala právě na svoje jiskřivě modré oči plné veselí a radosti ze života (nikdy na sobě nenechala znát únavu či stres). A tyhle dvě modré věci, jenž mě probodávaly nepříjemným pohledem, nebyly rozhodně její. Něco na nich působilo nepřirozeně a chladně, jakoby se na mě dívala lebka svými prázdnými důlky nebo snad sama propast. Propast? Kde už jsem to...
"Tak co ty na to, Lio?" hlas Dariis byl naplněný pýchou a hrdostí na své nejnovější dílo, zatímco já sledovala dvě naprosto stejné bělovlasé dívky před sebou. Krátké bílé vlasy toho samého střihu, dvojbarevné oči, porcelánová pleť bez jediné poskvrnky a lehké letní šaty z barvené látky. Bledě modrá ji vážně slušela a navíc si do nich sama všila pár korálků a já je ještě ozdobila květovanou výšivkou, takže není možně, aby byly dvoje takové šaty a přesto tu přede mnou stály dvě naprosto stejné dívky. Obě byly Dariis, kterou jsem tak dobře znala a přesto jedna z nich byla jen velmi dobrou iluzí.
"Jsi dobrá." hlesla jsem při pohledu na její kopii, která zrudla stejně jako originál při mých slovech chvály. Ale narozdíl od originálu byly její pohyby poněkud kostrbaté a chování tak nějak mechanické. Nemluvě o očích bez lesku a života, které ani neodrážely můj zvědavý pohled.
"Děkuji," objala mě kolem krku Dariis, originál. "Vím, že to má ještě svoje mouchy, ale na tom zapracuji."
"Ale k čemu ti to bude?" pohlédla jsem do jejího lehce zmateného obličeje. Zřejmě se až příliš soustředila na to zesílit, že ji unikl smysl takových schopností a jejich následné využití.
"To nevím," stisk objetí povolil a ona upřela svoje dvojbarevné oči do země, jak hledala odpověď mezi drobnými kvítky. A já znovu pohlédla do hluboké propasti jejího výtvoru a mávla nad tou iluzí rukou, aby se rozplynula. Jako vždy to nebyla nijak silná iluze, takže jsem nemusela použít ani svoje schopnosti, abych ji rozpustila.
"Možná bys to mohla použít k tomu, aby ses vytratila z domu... při troše cviku nepozná ani tvoje matka rozdíl." navrhla jsem, když mizely poslední kousky její iluze.
"To je super nápad, Lio!" skočila mi znovu kolem krku, teď ještě nadšenější jak předtím a hlas se ji při zaznění mého jména lehce změnil...
"Lio! Tak posloucháš mě, zatraceně?!" Daph zněla naštvaně a netrpělivě. Další podivná vzpomínka s Dariis, tohle jistě není náhoda.
"Promiň, trochu jsem se zamyslela." špitla jsem tiše rychle nějakou tu omluvu a doufala, že se mě dal nebude na nic ptát nebo pokračovat v předešlém rozhovoru. Samozřejmě marně, protože moje slova ji donutila se zasmát.
"Stoprocentně jsi uvažovala nad Benem, co? Takže tě přeci jen okouzlil." spiklenecky na mě mrkla, "Neboj nebudu se vám motat do cesty."
"Ale já už někoho mám!" namítla jsem trošičku rázněji, než jsem plánovala. Daph na mě nechápavě zamrkala, zmatená mým chováním  a už už se chystala něco namítnout, ale já ji neposlouchala a opustila kuchyni, v které jsme se nacházely. Teď potřebuji trochu prostoru na přemýšlení, a protože můj pokoj se nedá zamknout, tak se budu muset zavřít v koupelně.
Naše koupelna se nacházela v přízemí hned za schodištěm a byla docela malá na to, že v ní byla velká vana a umyvadlo. Pračku máme naštěstí někde jinde, protože sem by se už vážně nevešla.
Rozsvítila jsem, zavřela a zamkla za sebou a sedla si na vanu, což nebylo zrovna dvakrát pohodlné, ale to teď nebylo důležité. Pokud je tohle iluze, tak musím přijít na to jak se z ní dostat a doufat, že ostatní nebyli taky chyceni v nějaké té divné iluzi.
Najednou mě šíleně rozbolela hlava, jak se něco zvenčí snažilo přimět mou mysl příjmout realitu takovou, jakou mi předkládá a na dveře se ve stejnou chvíli ozvalo jemné zaklepání. "Lio? Jsi v pořádku?" Daph. Ale její hlas byl nějaký jiný, i přes silnou bolest hlavy jsem dokázala slyšet drobné změny v tónu jejího hlasu. Skoro jakoby nevěděla zda se zlobit nebo si dělat starosti. "Lio, prosím tě otevři a pojďme si promluvit... o čemkoli, klidně i o knize, kterou jsi ráno zmiňovala." žadonila zpoza dveří, ale já nebyla stejně schopna se pohnout.
Přes bolest hlavy jsem ji po chvilce stejně začala ignorovat a snažila se soustředit na svoji magii, která tam někde uvnitř mě byla schovaná v klubíčku. Tohle je všechno jen odporná iluze stvořená Dariis. Jenom by mě zajímalo, co má v plánu.

(Trocha napětí před tím, než se všechno vyjasní... popravdě, vítězka jsem vydávat už včera, ale tak nějak jsem na to zapomněla u Kekkai sensen a následně u Godzilly, nemohla jsem si neodpustit se na ni nepodívat, seč je v televizi dneska XD Takže možná zítra nebo dnes budou dvě kapitoly =^-^=
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)