Edrest 2: Tohle už není hra✔

20.Kapitola

"Teleportační tunel," hlesla Nessa s pyšným pohledem na, doslova, jámu vedoucí do země. Nebýt tam ty znaky, tak o jejich slovech dosti silné pochybuji, i když i tak mi to nějak nelezlo na rozum. Jak nás jeskyně, či tunel zkrátí cestu?
"A to je co?" nechápala Daph hledíc na otvor jeskyně.
"Super boží zkratka," uchechtla se Nessa v odpověď a jako první vstoupila do přítmí jeskyně, která ožila. Znaky barevně zazařily a bojovnici obklopilo oslňující světlo, než zmizela i spolu s ním.
"Takže už vážně fungují." jako další vešli kluci a s Blue, která s toho byla jen lehce překvapená. Zato mě to vzalo dech a Daph vedle mě ztratila slova, když i ti třetí zmizeli v oslnivém světle.
"Tak jdeme nebo tu budeme dál stát?" pobídla mě mně Miriel.
"Jdeme," chytla jsem Daph pevně za ruku a vtáhla ji dovnitř spolu s mnou. Obě nás pohltilo bílé světlo...

... už jsem najednou necítila Daphinu teplou ruku ve své. Všude okolo mě bylo spousta bílého světla, jako bych znovu prožívala svoji nedobrovolnou cestu do Edrestu. Jen tu teď nebyla ani Miriel, která předtím jistojistě seděla na mém rameni.
Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde. Byla jsem tu jen já a nekonečná bílá záře, co už mi začala lézt na nervy.
"L?! Co tu děláš?" dětský hlásek, který následoval zvonivý smích, co mi připomínal hlas Anelis v mém snu. Přede mnou že světla vystoupila drobná dívenka s krátkými rovnými vlasy barvy, jenž jsem nedokázala plně rozeznat. Snad hnědá nebo černá... po malé chvíle mi přišlo, že má vlasy tmavé fialové. Jaký měnily barvu, to jen oči zářily jasnou žlutou barvou jak dvě maličká sluníčka. Dívka na sobě měkká bílou tuniku se zlatým zdobením slunce a pohled svých jasných oči upínala kamsi za mě.
"Ori, kde je Phii a Rhea? Chtěla bych vám někoho přestavit." dlouhé vlasy jako nekonečná noční obloha posetá nespočtem hvězd a souhvězdí, pleť bledá jako měsíc a třpytivá jakoby ji zdobily tisíce úlomků diamantů. Lorelia prošla těsně kolem mě a spolu s Ori zase zmizela v bílém světle.
"Přátelství mezi dětmi Soluse a Luny je zvláštní věc." ovčák ozval se za mými zády vlídný dívčí hlas. Otočila jsem se a spatřila stejné žluté oči jako u té dívenky, u Ori. "Zvláštní... chtěla jsem si promluvit s Blue, ale jsi tu ty a ještě k tomu..." v půli věty utichla, když si všimla mého nechápavého pohledu. S povzdechem pozvedla levou ruku a mávla jí kamsi do prázdného prostoru, který okamžitě ztmavl. A mne teprve teď došlo, že ona je asi jednou ze sester Karhalis.
Jenže než jsem stihla cokoli říct, tak zmizela a zanechala ze sebou jen podivnou tmavou šmouhu vznášející se v jinak bílém světle. Vůbec jsem nechápala, co mám dělat, ale něco mi říkalo, až zkusím projít skrz tu divnou šmouhu.
Špatný nápad, jenže co jiného jsem měla dělat? Ta bohyně je divná. Přivede mě sem, ani nic nevysvětlí a zmizne a já teď musím jít skrz nějakou... raději to nebudu pojmenovávat a proběhnu to.
Zavřela jsem pevně oči a s hlubokým nádechem vyrazila vpřed...

Nejdřív moje víčka oslnila silná záře, kterou vystřídala naprostá tma a... vyděšený výkřik? Prudce jsem otevřela oči a spatřila něco, co snad nikdo nečekal.
Všichni, kromě mojí maličkosti, kterou udržela jedna ze sester Karhalis, už prošli by druhou stranu třech telepotračních tunelů (to jen já tu byla poslední). Stáli kus přede mnou mezi trsy zažloutlé traviny a šokovaně hleděli na Daph, kterou v náruči držel Solomon. Na jejich zádech přitom rozkvetla velká tmavá květina, prozařujíc jejími skvělými loknami na zelené látce a zároveň ji střed té květiny zdobil lesklý kov pokrytý něčím lepkavým... krev!
První, kdo se vzpamatoval z počátečního šoku, byl Roccon. Hned vyrazil proti Solomonovi, který nechal Daphino bezvládné tělo sklouznou po čepeli na zem jako nejsou hadrovou panenku. Mladému elfovi vyrazil na pomoc i Dean, to jen Kain zůstal přimrazen k zemi stát na místě bez jediného pohyby a snad doufal, že je to vše jen zlý sen. Stejně jako já.
Původcem toho křiku předtím byla Nessa, která teď nevěděla, co má dělat. S ruku na meči byla kdykoli schopna vyrazit do boje, ale přesto nerozhodně těkala pohledem z mrtvého těla na bojující skupinku tři schopných šermířů. A Blue ve svých dlaních svírala Miriel a němě zírala na dění před sebou.
První slané slzy si našly svoji cestu po mě tváři, když Roccon schytal hlubokou ránu na paži a Dean byl odhozen na zem blíž k otvoru jeskyně v níž jsem stáhla neuvěřitelnou silou, již normálně člověk není schopen vládnout. Teprve teď jsem pochopila vážnost situace. Daph je mrtvá a Solomon zřejmě zešílel, a když už jsem si myslela, že horší to být nemůže, objevila se tam Eyvie.
"Zdravíčko, jsem tu jen na skok." pohledem sklouzla na mnou mrtvou kamarádku a pak na mě, "Zdá se, že to tu žije... škoda, že musíme jít." bledou paží objala Solomona, který byl stále pripravený k útoku a kterou oči se na malou chvíli střetly s mými. Dvě modré tůně v černém moři. Bělma mu zčernala a já tak hleděla na součást své noční můry, už jen aby mi ztmavly i vlasy. A následně oba zmizeli, vypařili se jako by ti ani nikdy nebyli a unavený Roccon, tak sekl do prázdna, když ještě sebral silný k útoku.
"Eyvie," vyšlo ze mě plačtivě, čím jsem na sebe upoutala pozornost Blue i Miriel v jejích rukách, která ke mě hned přiletěla se slzami v očích.
"Lio, je mi to líto." popotáhla a přitiskla svou tvář k té mé. Jenže já byla pohledem stále ukotvena na tom místě, kde ještě před chvílí stala Eyvie se Solomonem a nemohla uvěřit toho, co jsem viděla.

(Tak trochu divná kapitola... Ori ta potvora, kdyby jen nezdržela Liu... T_T při psaní těchhle kapitol tekly takřka slzy, ne kvůli Daph. Další kapitola bude v až v úterý
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)