Edrest 2: Tohle už není hra✔

19.Kapitola

“Stále tomu nemůžu uvěřit,” zopakovala znovu Daph, když jsem ji vše podobně vylíčila a asi popáté se jí nepovedlo odhlásit. S hrůzou zírala na svůj náramek na pravém zápěstí a oči ji těkaly sem a tam, jak se to všechno snažila vstřebat.
To Roccon vzal novinky vcelku v klidu. Sice na mě chvíli lehce šokovaně koukal, ale dokázal si celkem rychle dát dvě a dvě dohromady. Protože když se to vezme kolem a kolem, dává to smysl.
“Ale je to pravda,” přisvědčila Miriel, z její úst za pravda zněla mnohem přesvědčivěji. A jakby taky ne, když ona je z tohoto světa.
“I když je škoda vzdát se té hezké iluze, tak teď jsou přednější naše životy. Pokud se chceme teda vrátit domů,” Nessa zněla poněkud chytře a zároveň ji v hlase zazněla i lítost. Zřejmě si hru náramně užívala, ale i tak se vždy nezapomněla vrátit domů… kdoví. Nevyprávěla nám o svém životě, vlastně tady moc lidí nemluví o tom kdo jsou na Zemi.
“Jenže jak se teď dostaneme domů, pokud nefunguje... odhlášení…” poslední slovo ze sebe vysoukala opravdu hodně pomalu, což docela chápu. Vyměnila jsem si pohled s Blue. Nechci Daph dávat plané naděje a ani ji sebou potom zbytečně táhnout.
“My s tím něco uděláme.” řekl pevným hlasem Kain k mému překvapení. Čekala jsem spíše, že promluví Solomon, ale ten vypadal na umření. Doslova. Jestli předtím byl pobledlý, tak teď byl bílý jak stěna a vypadal víc unavený z toho boje, než kdokoli z nás. Snad není nemocný, začala jsem si o něj dělat docela starosti.
“Vy? To snad…” pohledem se zasekla na mě, “Vy se hodláte postavit té… té Dariis?” Nevěřícně si prohlížela celou moji maličkost a dávala jasné jasně najevo svůj nesouhlas.
“Je to možná šílené, ale někdo něco udělat musí, Daph.” teď mi jistě začne mne rozhodnutí rozmlouvat anebo se k nám vnutí. Zamračeně mhouřila oči, jakoby do mě chtěla propálit díru, než s těžkým povzdechem svoji snahu vzdala.
“Půjdu s vámi!” narovnala se v zádech a bojovně vystrčila bradu, i když moc odhodlaně mi nepřišla.
“Ty? Promiň, ale pochybuji, že bys nám byla schopna jakkoli pomoci.” odmítl jí hned Dean chladně. Sice jsem taky nesouhlasila s tím, aby s námi šla, ale tohle mi přišlo trochu tvrdé.
“Jo, vždyť každý tvůj šíp letěl vedle.” přidala se k něm Miriel. To už byla Daph pěkně rudá studem i vztekem zároveň.
“Tak hele, já nemůžu za to, že na ně moje šípy nefungovaly!” vyjela po nich.
“Daph,” chytla jsem ji za ruce a pokusila se jí alespoň trochu uklidnit. Upnula na mě s nadějí svoje oči a pevně mi stisk rukou opětovala.
“Ty jistě chceš, abych šla s vámi, že Lio?” z jejich slov bylo naprosto jasné, že počítá jen s jednou jedinou odpovědí, jenže já si nebyla jistá zda je to správné rozhodnutí. Ano, je to moje dobrá kamarádka, co to říkám nejlepší kamarádka jakou jsem kdy měla, ale… ale možná právě proto ji tam nechci. Nechci totiž, aby se jí něco stalo. Dávala bych si to za vinu, protože jsem ji to mohla rozmluvit, což jsem bohužel neudělala. Tak jak by tedy měla znít správná odpověď na její otázku?
“No, osobně myslím, že další schopný šermíř by se hodil a stejně tak i podpora…” probudil se najednou Solomon. Trhla jsem k němu hlavu a zjistila, že už není tak pobledlý a ani nevypadá zas tak unaveně. Zvláštní, že by vypil nějaký ten lektvar, když jsem nedávala pozor?
“To je bohužel fakt, hodí se nám jakákoli pomoc.” povzdechla si ztěžka Blue, položila mi ruku na rameno a sledovala jak Dean jen lehkým kývnutím hlavy nakonec souhlasí. Jediná Miriel si pořád stěžovala.
“Tak dobrá, ale v tom případě bychom měli hned pokračovat v cestě, ne?” stačil mi jediný pohled na Nessu, která stále měla přilepené oči na Daph a ona hned potřásla hlavou a vyrazila směr úpatí hor.
“Tak pojďte, už je to jen kousek!” zavolala na nás a vesele si to zamířila rovnou k tmavé díře, co podle všeho vedla do země.
“A kam vlastně jdeme?” Daph mě chytla za paži a přitom sledovala zelenovlasou lesní žínku, než mlsným pohledem spočinula na dvou rytířích před námi. Ty dva jsem ji představila během vyprávění a určitě si je už zaškatulkovala podle svého.
“Do Faetonu,” jednoduchá a přímá odpověď, což nečekala. Ale nehodlala se hloupě psát kde to je nebo co je to za místo. Ona se nikdy neptá na hloupé otázky, ne že by byla úplně blbá… jen nerada připouští, že něco neví.
“Fajn, a s kterým panem dokonalým si můžu něco začít? To jen, abych ti nelezla do zelí, však víš…” spiklenecky na mě mrkla. Zrudla jsem jako rajče, protože mi na paměti okamžitě vytanulo pouze jediné jméno a to Deanovo. A to ani nevím proč. Daphin pohled mi dával jsme jasně najevo, že ví, co se mi tak asi honí hlavou.
“To jsi mi teda kamarádka.” zamručela Miriel.
“Já to rozhodně doporučuji to zkusit se Solomonem.” zařadila se vedle ní z druhé strany Blue.
“Počkat a co Roccon?” vzpomněla jsem si na jeho pohled. Zmiňovaný šel kousek dál za námi spolu s Deanem a oba dávali pozor, kdyby náhodou zaútočilo nějaké další monstrum. Chuť dodám, že se nestane, protože nemám moc dík na další boj. Na to střílení jsem si ještě nezvykla.
“A co s ním? Nechodíme spolu jestli tě zajímá tohle, jsme jen přátelé. No, z mých úst to vyzní divně…” zamračila se nad svými slovy, ale hned probodla Solomonova záda jakoby z nich mohla něco vyčíst.
Blue nenápadně pohlédla na elfa za námi a pak na mě. Nemusela nic říkat, abych pochopila na co myslí, sama jsem si ti právě říkala; chudák kluk. A zrovna v tu chvíli se naše už o něco větší skupinka zastavila před širokým vstupem do podzemní jeskyně, jejíž zdi byly z okraje zdobeny starými znaky.

(Dneska se překonávám, tři kapitoly za den... To je můj rekord. Chudák Roccon s Daph, nedělám to svým postavám lehké. Zítra bude další kapitola...
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)