Edrest 2: Tohle už není hra✔

45.Kapitola

První přenocování bylo velmi neklidné a poněkud nepříjemné, i když jsme našli pevnější půdu pro nocleh a já ještě pro jistotu použila trochu svého chladivého měsíčního světla, aby nás někdy během spánku nepohltila bažina. Všichni jsme se navíc prostřídali v hlídkování, než jsme po lehké snídani vyšli dál.
Ale ani další den jsme nenarazili na nic, co by se nám stavělo do cesty. Spíše jsme objevili asi týden staré mršiny uvízlé v bahně, dík kterým mě celkem rychle přešla chuť na jídlo a jednou se taky ozval podivný chraplavý zvuk umírajícího zvířete, jenž už sotva dokáže dostat ze svého hrdla pořádný křik. Ale to zvíře jsme neviděli, možná umíralo mezi dlouhými stonky plevele, kterému se tady velmi dobře dařilo. Kolem cesty toho bylo docela dost.
Druhý den tedy skončil taky bez jakýchkoli problémů a noc, která teď byla chladnější nám přinesla jen několik vzdálených bolestných výkřiků, jinak zase byla klidná.
A takhle to šlo kupodivu i další dva dny. Jakoby buď někdo všechna monstra vyzabíjel, nebo je pojedli zoreti. Taky tu byla poněkud horší možnost a to ta, že se všechna monstra přemístila více na sever do obydlených částí Edrestu. To je opravdu horší možnost, ani na to raději nechci myslet.
Poslední noc, co jsme strávili asi půl dne od našeho cíle, se mi zdál další sen. No, on to vlastně ani sen nebyl...

V temnotě přede mnou zazářilo drobné světélko, které se pomalu ale jistě zvětšovalo a obalilo mě mateřskou láskou a teplem. Byl to zvláštní pocit, takový povědomý a přitom cizí. Přesto jsem v klidu zavřela oči a nechala své tělo obalit tímto podivným světlem, jenž stejně po chvilce zmizelo a zanechalo za sebou jen uklidňující chlad a pocit naprostého bezpečí.
Stála jsem tam docela dlouho se zavřenýma očima, naprosto uvolněná. Moje mysl byla jako klidná vodní hladina a žádná špatná myšlenka se ji nemohla dotknout, jakoby na ni někdo seslal ochranné kouzlo.
Ani jsem si neuvědomila, že nejsem sama, dokud ke mě nedolehl jemný hlas bohyně. "Zdravím tě, Lio. Znovu se potkáváme," otevřela jsem oči a spatřila bohyni Lunu jak stojí jen pár metrů ode mne ve své zářivé kráse. Z jejích očí na mě hleděly dva měsíce, které tak trochu smutně zářily. "Jen škoda, že to není za lepších podmínek."
"Ehm, já..." zadrhla se mi slova v krku, jak mě to překvapilo. Proč se mi najednou zjevila? Pátravě jsem na ni chvíli hleděla neschopná slova, než jsem šeptla něco v pozdrav.
Koutky jejích rtů se lehce zvedly v letmém úsměvu, "Jistě musíš mít mnoho otázek, mé dítě a já ti na ně bohužel nemohu dát odpověď." skoro jakoby si tato slova říkala sama pro sebe, i když jsem ji mohla jasně slyšet.
"Otázek mám opravdu dosti, ale..." ale co? Sama právě řekla, že mi na ně nemůže odpovědět. Zajímalo by mě proč mi nemůže dát odpovědi na pár naprosto jednoduchých otázek.
"Důvod proč jsem si tě zavolala," otočila tvář k jedné drobné svítící kouli, která k ní doletěla, netáhla ruku a nechala ji přistát v její dlani, kde se z ní stal namodralý plamínek. "Je kvůli tvému nadcházejícímu boji."
Maličký plamínek několikrát zapraskal a vesele vyskočil, než opustil její dlaň a vydal se zvědavě ke mě. Byla to drobná dušička, tak nějak povědomá dušička, která mě zkoumala a létala kolem mě v kruzích. Něco uvnitř mě říkalo, že ji znám, ale nemohla jsem si vzpomenout... bylo to zvláštní.
"Co je to?" ta otázka splynula z mých úst tak přirozeně, seč jsem se ani neplánovala ptát. Prsty jsem přitom lehce dotkla plamínku dušičky, která kolem mě krouživě tančila. Uskočila a poplašeně se zachvěla, než se znovu uklidnila. Ale to už se kolem bohyně vynořily další a další drobné koule, z nichž se staly malé plamínky v různých barvách a i ony kolem mne začaly tančit. Některé z nich byly více odvážnější a hladily mě jemně po kůži.
"Jsou to duše těch, co zemřeli... co tě znali a měli rádi." odpověděla mi po chvilce bohyně a přiměla mě tak zvednout k ní zrak. Duše těch, co zemřeli a měli mě rádi? Takže jedna z nich by měla být... Daph. Jako bych vyřkla její jméno nahlas, tak jeden z plamínků žluté barvy mi přistál na hlavě. Jakoby mě objala, tak jsem si připadala.
Ale to jsem se nechala trošičku unést, teď je důležitější to, co mi chtěla říct bohyně Luna. Zhluboka jsem se nadechla, "A proč jste si mě před bojem zavolala? A... ehm..." netušila jsem jaksi jak nazvat ty dušičky kolem mě, které pomalu jedna po druhé objímaly a mizely.
"Protože chci, abys nejednala uspěchaně. Prosím drahá Lio, vím, že se Dariis dopustila hrozných činů a mnozí si přejí její smrt, ale ty jsi bývala její kamarádka. Obětovala jsi za ni dokonce život a použila zakázané kouzlo na člověka..." odmlčela se, jakoby čekala, že tohle bude pro mě nové. Novinka pro mě bylo jen to zakázané kouzlo, i když jsem tak nějak tušila, že to nebude něco normálního. Přece jen jsem díky tomu stvořila zatracého. "Zdá se, že sis na něco vzpomněla..." pousmála se.
"Tak trochu, když jsem zjistila, že jsem byla strážce i v minulém životě." pohladila jsem poslední dušičku a dívala se jak její světlo pomalu mizí.
"To mě mrzí. Mrzí mě, že nemůžeš vést normální klidný život, drahá." natáhla ruku a pohladila mě po hlavě, což byl tak známý pocit... a ta její slova. Zůstala jsem na ni šokovaně zírat. "Každopádně, moje drahá Lio, prosím dej své přítelkyni druhou šanci. Jen ty to můžeš udělat."
"Jak?" má ústa se pohla sama od sebe. Nechápala jsem, co se děje. Její slova i to jak známá je pro mě její blízkost.
"Zeptej se ji. Zeptej se ji na tvou smrt..." zašeptala bohyně. Ke konci věty byl už můj zrak zamlžený a neostrý a nakonec jsem neviděla nic jiného, než tmu...

(Hmm, no musí se to nějak zkomplikovat, že jo??? Dle tak nějak nemůžu pochopit, jak tenhle příběh může být tak čtený... co se vám na něm tak líbí???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)