Edrest 2: Tohle už není hra✔

30.Kapitola

Blue mi společně s Erin pomohla si sednou na jednoduchou dřevěnou lavici z poloviny kmene nějakého stromu. Maličká Erin se přitom tvářila tak vážně, až jsem si myslela, že mám možná i něco zlomeného, ale to byl asi jen její způsob toho jak si o někoho dělat starosti. Miriel kolem mě létala jak zběsilá a kontrolovala zda jsem opravdu v pořádku.
“Tady, napíj se.” podala mi vodu Blue a já ji s vděkem přijala. Teď jsem byla věčná i za ta mračna, jak mě děsně bolela hlava.
“Co se vůbec stalo? Nejdřív jsi v klidu meditovala a pak najednou... “ malé víle došla docela rychle slova a mračila se, jak se úporně snažila najít způsob jak říci, co má na mysli.
“Klid Miriel, není to nic neobvyklého. Bolest hlavy se poprvé může dostavit. Asi jsem tě měla varovat, Lio.” věnovala mi jeden omluvný pohled a doplnila můj již prázdný hrnek vodou, kterou jsem do sebe stejně jako tu předchozí obrátila na tři hlty.
“Jo tos mohla.” postěžovala si za mě Miriel.
“To je v pořádku.” odložila jsem hrnek vedle sebe na lavici. “Varovalo mě moje druhé já.” Obě na mě překvapeně zíraly, jen Erin si sedla vedle mě a zaujatě si začala prohlížet hrnek.
“Ty jsi mluvila zase s tou záhadnou osobou… takže to asi znamená, že je to vážně tvoje druhé já.” zauvažovala nahlas Blue. Malá víla si při té příležitosti sedla na můj klín a zadumaně si položila prstík na bradu.
“Spíš můj minulý život, tedy podle toho, co řekla.”
“To  by dávalo smysl,”
“Co na tom dává smysl?” nechápala Miriel.
“Podle toho, co mi řekla, tak byla předtím strážcem zde na Edrestu a zemřela… No, moc toho teda nevím, ale jsem si jistá, že prakticky vzato mluvím sama se sebou.” možná se mi teď vybaví nějaká její vzpomínka. Kdybych tak znala jméno, pak by nebyl problém třeba i vyhledat a potvrdit vše, co již vím.
“Tak to jsi na tom bledě.” zasmála se mi Hikku, seč si mě prohlížela docela nedůvěřivě. Určitě jen tak neuvěří v něco jako minulé životy a posmrtný život, když tomu nevěřila ani předtím. Věnovala jsem ji jen jeden zamračený pohled a pak si s povzdechem složila hlavu do dlaní, ta bolest byla nesnesitelná.
“Ty už asi dnes nebudeš schopna trénovat, co?” došel k nám i Dean a s lehkou starostí v očích si mě prohlédl. “Odpočiň si, střelbu můžeme procvičit i zítra a jestli budeš odpoledne v pořádku, tak může dát cvičný souboj.” pokračoval dál, čímž probudil ze zamyšlení Miriel. Ta při zmínce o souboji hnedle ožila. Vzlétla vzhůru přímo do jeho obličeje a zamračila se na něj.
“Jestli tě baví prohrávat tak klidně, Lia tě jistě znovu porazí!” řekl sebejistě za mě jakoby o moji výhře byla stoprocentně přesvědčená. Čímž jsem si já tak jistá nebyla. Dneska jistě nevyhraju, pokud budeme cvičně bojovat, pak skončím jistě poražená já.
“Neměl bys to dneska moc přehánět, Deane.” pokusila jsem se hned změnit téma, což Miriel trochu naštvalo, ale nechala to nakonec být.
“To jsem mu před chvíli taky říkal.” ozval se za jeho zády Kain, který i s Rocconem mířil k domu pro nějaké to občerstvení. Všichni čtyři byli zpocení a jistě měli velkou žízeň. Jak dlouho jsem vůbec meditovala? Mám pocit, že mi to trvalo trochu moc dlouho, aniž bych si to uvědomila a to jsem přitom stále stála na místě, i když to by vysvětlovalo bolest nohou. Příště si asi rovnou sednu.
“To je v pořádku, potřebujeme zesílit co nejdříve, ne?” pohled při těch slovech směřoval pouze na mě. Skoro jakoby se rozhodl se mnou začít soupeřit a zesílit víc.
“No, musím souhlasit. Musíme zesílit pokud chceme něčeho dosáhnout, ale zase to nemusíme přehánět.” pokárala ho Hikku a na chvíli zmizela v domě, než donesla podnos s čtyřmi hrníčky vody. Kluci si hned vzali a hltavě se napili. Nikdo do té doby nepromluvil, protože tak nějak nebylo ani co říci.
Ano, musíme zesílit, abychom byli schopni zasadit alespoň jednu jedinou našemu nepříteli. Právě teď bychom neměli vůbec žádnou šanci. Dariis bude jistě dosti silná a pokud opravdu krade magii ostatním, pak se vážně bojím, čeho všeho je schopna.
“Co kdybyste s Blue uvařily, zatímco my budeme trénovat.” navrhla Hikku, když se osvěžila čerstvou vodou.
“Není tam ještě to, co jsi uvařila včera?” zamrkala Blue, která zřejmě byla jejími slovy překvapená. Pravda, vždyť ještě včera vařila, ale já jaksi neměla hlad. Muselo tak toho zbýt dosti, tak proč bychom měly vařit?
“Já to všechno snědla.” hlesla nezaujatě a odložila hrnek hned vedle Erin, která si stále hrála s mým hrnkem. Všichni jsme ji věnovali nevěřící pohled. “Co, jsem ve vývinu.” prohodila nevinně a protáhla se.
“A kolik toho jídla včera vůbec bylo?” byl zvědavý Dean.
“Docela dost,” odpověděla mu okamžitě Miriel, která si bělovlasou zvířecí kouzelnici jako nějakou raritu, a přitom tahle malá víla toho taky dosti sní (zvlášť pokud se jedná o sladké).
“Tak něco uvaříme.” povzdechla jsem si a zadoufala, že nebudeme muset pro ingredience nikam chodit, ale protože nevím, co tam tak je, tak… no, uvidíme.
“Můžete při tom vaření procvičit svoji magii.” řekl Kain. Ano, to by šlo, seč nevím k čemu bych mohla použít svoji magii ve vaření. Blue má mnohem vhodnější magii.
“A taky nám doplnit vodu.” dodala Hikku a už spolu s mlčenlivým Rocconem zamířila dál od domu, aby pokračovali v cvičení.
“Odpoledne si spolu pocvičíme, ale zatím připrav dobrý oběd.”mrkl na mě Dean, než spolu s Kainem následovali příkladu těch dvou. Naprosto přitom ignoroval přítomnost Blue i Miriel, která za ním hned posílala blesky, pár kříd a dokonce jednu dřevěnou hračku. Naštěstí ani jednou se netrefila, i když teď nevím, na čí straně bych měla být.
“Doufám, že vám to bude klapat.” Blue mi pomohla na nohy a já bezděky zrudla, když mi opožděně došel význam jejích slov. To je to tak znát?!

(V příští kapitole už budou Mirielina reakce^^ řádky jsem se rozhodla to trochu zkrátit a období tréninku jen rychle přejít, protože by to trvalo dlouho, než by přišlo něco zajímavějšího. Takže v kapitole 32 se můžete těšit zase na Dariis =^-^=
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)