Edrest 2: Tohle už není hra✔

33.Kapitola

“Co to…? Lio, co se děje?” nechápala moje chování Daph, i když mi objetí opětovala.
“Já… t-tys zemř-řela.” dostla jsem ze sebe mezi vzlyky, čemuž se moje kamarádka začala hend smát.
“Promiň, ale jsem docela živá a zdravá, jak můžeš vidět.” přitiskla si mě k sobě ještě pevněji, jakoby mi tím chtěla dokázat svoje slova. Opravdu byla skutečná. Mohla jsem cítit její teplo, dech i pravidelný tep srdce. Ale tak nějak jsem tomu stále nemohla uvěřit. “Asi se ti zdál nějaký opravdu ošklivý sen.” řekl naprosto jistá si svými slovy a pohladila mě po zádech, aby mě trochu uklidnila. To rozhodně nemohl být sen, jenže teď jsem tak šťastná, že jsem doma a Daph je v pořádku, že jsem racionální část sebe odhodila do kouta a hodlala si užít toho, co se mi právě naskytovalo.
“Uhm, máš pravdu.” otřela jsem si mokré tváře a pokusila se o úsměv.
“Tak se mi líbíš, holka. A teď bychom tě měly dát dokupy, abychom mohly vyrazit na nákupy na tu naší víkendovou párty.” vyskočila hbitě z postele a začala mi prohrabovat skříň, kde toho jistě není moc, co uznává za ´dobré oblečení.´ Nechápu jak je tohle možné, ale asi bych neměla hledět darovanému koni na zuby, co. Jenomže je to stále nějaké divné…
Daph po mě hodila pár triček a jedny kalhoty, ať si to ozkouším. Za asi hodinu jsem vyzkoušela snad všechny možné kombinace oblečení a slyšela spoustu narážek na mou chudou zásobu hezkých halenek a sukní. Nakonec to vzdala, vzala mě za ruku a zatáhla do pokoje pro hosty, z kterého si už za ty roky udělala svůj pokoj. Tam vytáhla, z podobně velké skříně jako mám já v pokoji, skládanou sukni po kolena ve světle hnědé barvě a tmavě hnědou košili (košil měla vždy velkou zásobu a to v nejrůznějších barvách). To celé doplnily moje krémové podzimní kozačky a podobně barevný pulovr. Ještě mě učesala a dala do vlasů jednoduchou čelenku a já si ve výsledku připadala jako nějaká barbie.
“Ehm, a kam že to jdeme nakupovat?” neodpustila jsem si otázku, protože takhle oblečená jít nakoupit jen k nám na vesnici bylo… jaksi trochu moc. Vždyť stačilo si vzít kalhoty, botasky, nějaké to tričko a mikinu a jít ven. Stejně nikoho nebude zajímat, co mám na sobě, ale když budu takhle oblečená, tak na mě budou lidé jistě civět, což moc nechci.
Daph mi věnovala lehce dotčený pohled, “Jen do zdejších obchodů, nepůjdu pěšky do města, nejsem blbá.”
“Tak proč musím být takhle oblečená?” ne že by s tím oblékáním nevyváděla vždycky, ale když jsme se potloukaly po města, tak to naštěstí většinou nechala být. Sama si právě svoje dlouhé blond vlasy upravovala do dvou copů. Oblečená byla v bledě modrých šatech a bílého svetr, který ji upletla její matka a velmi ráda ho nosila.
“Není to snad jasné? Copak jsi zapomněla na naše víkendové plány?” upřela na mě naštvaně svoje modré oči, “Že ty jsi mě nevnímala? Já tušila, že ti mám tu knihu vzít a až pak se s tebou bavit.” já jen nevinně zavrtěla hlavou a chtěla ji už nějak utišit a říct, že si toho nepamatuji zřejmě víc, když si jen ztěžka povzdechla a pokračovala dál v mluvení. “Fajn, já ti to teda řeknu ještě jednou, ale teď už mě laskavě pořádně poslouchej. Tento víkend máme celý váš barák jen pro sebe, takže mě napadlo uspořádat nějakej ten mejdan, i kdyby jen ve dvou… i když by bylo jistě lepší sehnat nějaké ty sexy kluky. Víš, co tím myslím, že?” mrkla na mě a mě z nějakého neznámého důvodu píchlo u srdce. Žeby stesk? Jak jsem mohla na zapomenout na Deana a ostatní? Vzpomněla jsem si na ty naše hloupé rozhovory o ničem, které jsme vedli každý večer a i to jak nás vyrušovala Miriel s doplňujícími otázkami na Deana a někdy i na mě, protože byla zvědavá.
“Tak proto…” hlesla jsem tiše a pohledem se zavrtala do země. Zajímalo by mě, jestli si Daph pamatuje na Edrest, seč o tom trochu pochybuji. Ale za zeptání přeci nic nedám, ne. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se jí přímo do očí, což ji lehce překvapilo. “Daph, pamatuješ si na Edrest?”
“Na co?” nechápala. Takže ne. “Hele Lio, víš, že mě tvoje knihy vůbec nezajímají, ať sis tu knihu zahodila kamkoli, tak mě se neptej.” spustila hned nato lehce naštvaně a podala mi lesk na rty. Knihu? Ona si myslí, že Edrest je nějaká kniha? Co se to tady sakra děje?!
“To-” nenechala mě ani domluvit a už moji maličkost tlačila ven z pokoje. Stále jsem držela v rukou lesk na rty a naprosto mimo zírala na svoji kamarádku, která snad byla netrpělivější jak obvykle.
“No tak, jdem nebo nestihneme obchody!” velela jako bychom se předtím o ničem nebavily či to téma podle ní nebylo vůbec zajímavé. Čemuž i docela věřím, když přišlo na něco, co ji vážně nebavilo, tak si našla okamžitě jinou zábavu nebo téma.
Navštívily jsme snad všechny obchody, co se v naší malé vísce nacházejí, tedy tři. Potraviny, potraviny se smíšeným zbožím a drogerii a všude na nás všichni zíraly jako na zjevení. Další divná věc byla, že opravdu nikdo kromě nás dvou nebyl doma. Tohle se stávalo tak v týdnu, ale o víkendu byl doma vždycky někdo a navíc před domem neparkovalo vůbec žádné auto, takže jak jsme se sem dostaly? Pochybuji, že by Daph jela veřejnou dopravou. Zvládala tak vlak, ale ten k nám nejezdil (to protože jsme v zapadákově).
Vážně mi tady na tom něco nesedí a navíc se mi začíná stýskat po mých přátelích z Edrestu a hlavně po Deanovi s Miriel, s kterými jsem se poslední dny dobře bavila, i když i tak se z nich stále nestali přátele. Ale tak nějak začínám mít pocit, že to všechno bylo jen v moji hlavě. Že jsem si to všechno vymyslela a zároveň mi tahle myšlenka přišla cizí.

(A je to pořád zamotanější a zamotanější... a po další dvě kapitoly ještě bude. Tak co, jak si zvykáte na novou realitu??? Hlavně, aby Lia nezapomněla na své přátele...
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)