Edrest 2: Tohle už není hra✔

29.Kapitola

Zamračené počasí, které uzamykalo slunce v hustých šedých vlnách, jež po nebi pluli a snad ani neměli konci, nám nezabránilo vyjít ven a tam začít cvičit jak s klacky, tak i skutečnými zbraněmi. Půda byla vlhká, protože večer asi trochu sprchlo, což bylo dobré pro Blue. Zatímco kluci a Hikku trénovali boj, tak já s Blue, Miriel a malou Erin jsem se zaměřila na magii.
“Nejdřív se zaměříme na trochu té meditace, uvolnění.” začala Blue, a přitom se zhluboka nadechla a vydechla ústy. Voda z půdy kolem jejích nohou se jen lehce nadzvedla a znovu vsákla do země, jak tento úkon zopakovala. Jakoby ta voda dýchala s ní, nebo že by ji nevědomky vyzvedávala z hlíny? Erin udělala okamžitě to samé, ale její magii to vůbec nespustilo.
“Proč zrovna meditace?” neodpustila jsem si otázku.
“To aby ses dokázala zaměřit na pramen odkud tvoje magie, tvoje moc vyvěrá. Ty ji vždycky používáš  intuitivně, ne?” jednu ruku přiložila ke své hrudi zhruba do míst, kde se nachází srdce a potom na mě upřela ta svoje modré oči.
“Jo,” zavřela jsem oči, abych se lépe soustředila. “Takže hluboký nádech a výdech?”
“A pro začátek si třeba představ pramen nějakého potůčku, jak vyvěrá z hlubin země nebo něco podobného.” poradila mi ještě. Pramen. Zkusila jsem to. Tři hluboké nádechy, jemné zurčení potůčku a… nic. Moje mysl nějak potemněla, nedokázala jsem si představit potůček, i když jeho zvuk byl slyšet krásně. A i ten zvuk nakonec utichl po dalším nádechu.
Další nádech obalil moje smysl a výdech mě naprosto uvěznil v mém vnitřním světě.
Po šestém nádechu protl temnotu slabý paprsek světla, který následně rozzářil svět za mými víčky a po oslepující záři se mi naskytl pohled na pableskující drahokam noční oblohy. Přímo přede mnou ve tmě poblikávala drobná hvězda a za ní ještě jedna, ale ta byla o dost větší. Více jak stokrát překonávala velikost té drobné hvězdičky, která kolem ní kroužila a snažila se zářit, co nejvíc to šlo, aby ji nikdo nepřehlédl přes velikost svoji sestřičky.
“Ta drobnější, to jsi ty.” ozval se povědomý hlas jakoby odnikud a odevšad zároveň. Ale i tak jsem marně prohledala temnotu kolem sebe zda nenajdu původce toho hlasu. “Já jsem zde.” větší hvězda zablikala jako na znamení a já na ni překvapeně pohlédla.
“Jak-”
“To protože jsem ty, ale ty jsi taky svým způsobem jedinečná.” zasmála se zvonivě, tohle byl hlas mého druhého já. “Proto se taky uvnitř tebe, mě, zrodila tahle nová jiskra života.” poukázala na menší hvězdičku, která hned doletěla blíž ke mě a já si ji tak mohla i lépe prohlédnou. Byl to spíše bledý plamínek ve tvaru kuličky, než hvězda jako taková.
“Kdo jsi?” vím, hloupá otázka, ale i tak mi unikla z úst.
Znovu ten zvonivý smích, “Jsem ty a ty jsi já. Žila jsem velmi dlouhý život jako strážce Edrestu a umřela.. ehm, řekněme, že nelituji svoji smrti.” Jak záhadně řečeno. Jestli je moje minulé já, tak bych měla mít nějaké její vzpomínky, ne? Ano, možná to dík jejím zkušenostem zvládám svoje schopnosti i trochu boj, ale stále…
“Pokus jsi moje já z nějakého minulého života, tak proč-”
“Proč nemáš nějakou moji vzpomínku?” nenechala mě domluvit, “To proto, že tě nechci jinak zatěžovat. Popouštím vzpomínky pomalu. Jistě ti nějaká místa zde na Edrestu již přišla známá, nebo lidé… hlavně jsem chtěla, aby ses byla schopna nějak sama bránit, takže jsem začala se základy magie a boje. Ale teď bude asi zapotřebí ti ukázat mnohem více, seč to možná bude trochu bolet.”
“Bolet?” nechápala jsem.
“Ano, tvoje hlava.” přitakala hned a já jen na maličkou chvíli zaváhala. Teď potřebuji zesílit a poznat svoji magii a pokud mi s tím může pomoci, tak tady není žádný důvod proč bych měla její nabídku odmítnout. Jen doufám, že mě nehodlá nijak podvést, stále ji nijak moc nevěřím.
“To nevadí,” odvětila jsem krátce a odpovědí mi byl pouze zvonivý smích. Chvíli na to záře velké hvězdy zesílila a já tak byla nucena zavřít oči, i když světlo pronikalo i mými víčky a prudká bolest na mě zaútočila hned s prvním přívalem vzpomínek.
Sotva jsem dokázala pochopit, co z těch obrazů je co, jak rychle se mi míhaly před víčky jako na nějakém plátně v kině. Zvuky, hlasy, pocity a mnohé další to vše se v sobě míchalo a nedávalo dohromady vůbec žádný smysl. A přesto mi přišlo, že přesně takhle je to správné a i přes srdce, jenž zběsile utíkalo jak o závod, jsem se uklidnila a přijímala vše, co mi mé druhé já nabídlo. Každičkou jednotlivou vzpomínku či útržek nějakého čteného slova. Jakákoli znalost je přeci jen znalost.
Měsíční magie, hvězdná magie… ne, ne hvězdná. Já ji znám jako magii nekonečné oblohy. Jako magie někoho velkého a mocného, někoho koho znám, ale nemohu vzpomenout na jeho jméno.
Tělem mi projela další ostrá bolest, která mě vrátila zpátky do reality a přetrhla proud mých myšlenek. Prudce jsem se nadechla a málem spadla na zem, jak pro mě bylo najednou děsně těžké stát, kdyby mi něčí ruka nepomohla udržet rovnováhu a pak mě ještě podpořila, když zjistila, že nemám mnoho sil se udržet na vlastních nohou.
“Lio, jsi v pořádku?” ptala se mě hned starostlivě Blue. Slyšela jsem i Mirielin hlásek, ale pálily mě oči na to abych je otevřela a podívala se na ně.
“Jo, jsem. Jen mě šíleně bolí hlava…” a motá se mi. Tuhle maličkost zapomnělo moje druhé já zmínit. Namáhavě jsem zamrkala, a jednou rukou si promnula spánky. Tyhle nově nabyté zkušenosti, znalosti jistě nebudu nějakou dobu schopna využít a navíc jsem si jistá, že mi do hlavy propustila jen potřebné vzpomínky a přesto mám pocit, že se mi rozskočí hlava jak je plná.
Trošičku si připadám jako podvodník, ale pokud nám to pomůže, tak je docela jedno co to bude stát. Stejně se jinak ani domů nedostanu a s tou hrozbou v podobě Dariis a Eyvie, to není ani zde moc bezpečné.

(Fufufu... jaký je vás názor na Liino druhé já??? V příští kapitole se Miriel doví o vztahu, který se začíná vyvíjet mezi Liou a Deanem, jak myslíte, že bude reagovat???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)