Edrest 2: Tohle už není hra✔

36.Kapitola

Daph ještě nějakou chvíli mluvila skrze dveře, než odešla a nechala mě být, ale bolest hlavy bohužel nezmizela a já se nedokázala pořádně soustředit. Teď by se hodila nějaké další vzpomínka nebo pomoc mého druhého já, protože já mám pocit, že z té bolesti hlavy zešílím.
Jasně jsem mohla cítit nápor na můj mozek, jakoby někdo dal moji hlavu do svěrače a neustále zesiloval stisk. Stále víc a víc něco nebo spíše někdo drtil moji hlavu náporem svou vlastní vůli a snažil se mě přesvědčit o tom, že tohle rozhodně není žádná iluze či sen.
To byla určitě Dariis.
Ale já cítila jak se moje měsíční magie jemně chvěje v klubíčku schovaná hluboko uvnitř mě, stejně jako se moje tělo třáslo bolestí. Do mysli jako dravá šelma zařezávala neustále ta samá slova, že je to pouze výplod moji mysli. Že vše, co se událo bylo jen pouhý sen, který se mi zdál dík knize, jenž jsem četla. Knihu, kterou určitě nenajdu, když ji budu hledat.
´To rozhodně nenajdeš, Dariisiny iluze postrádají některé detaily a to zvlášť pokud jsou její kouzla v ohrožení.´ ozval se mi v hlavě tichý hlásek a já šokem málem spadla z okraje vany. Naštěstí jsem to nějak ustála, ale skrz bolest hlavy jsem si ani nebyla jistá, zda se mi to nezdálo.
Chvíli po tom hlasu jsem znovu zkusila dotknout svoji magie, která stále v klubíčku spočívala hluboko uvnitř mě a tentokrát hned zareagovala a obalila mě svou chladivou mocí, jenž zahnala tu nejhorší bolest.
Tak a co teď?
´Co takhle co nejrychleji rozbít tuto iluzi? Nemyslím si, že byla vytvořena k něčemu dobrému.´ navrhl hlásek uvnitř moji hlavy se znovu ozval a teď už jsem si mohla být stoprocentně jistá, že se mi to nezdálo. Prudce jsem se postavila a tak nějak intuitivně vyhledala svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem, jen abych spatřila jak mi oplácí pohled usměvem.
“Co to-”
´Tohle není nijak silná iluze, takže by nemělo byt těžké ji rozbít.´ přerušil mě můj odraz, který zamyšleně studoval vnitřek koupelny zpoza rámu zrcadla. Asi jsem se zcvokla, mluví tu na mě můj vlastní odraz. ´Neříkej, že mě nepoznáváš?´ ozvala se dotčeně ta osoba na druhé straně zrcadla. Našpulila uraženě ústa a následně si povzdechla.
“Nepoznávám…?” hlavou mi proběhla vzpomínka na to jak je moje tělo ovládáno, na cizí slova a magii, o níž jsem neměla tušení. “Ty jsi…”
´Bingo!´ usmála se široce. Moje druhé já, s její pomocí a nějakou tou vzpomínkou bych se odsud mohla dostat. ´Ale teď bychom měly něco udělat s tou iluzí, protože její konec již není zas tak daleko.´
“Její konec?” zpozorněla jsem. “Tak pokud se blíží ke konci, pak to není zas tak špatné, ne?” odpovědí mi byl další povzdech. Takže zřejmě konec iluze neznačí nic dobrého.
Jenže něž stačila kterákoli z nás něco říci, tak někdo zabušil na dveře. Nebylo to jemné ťukání, kterým se mě předtím snažila Daph dostat ven. A znovu. Silné otřesy jakoby ty dveře chtěl někdo vylomit.
´Vážně bychom si měly pospíšit, než se dostanou dovnitř.´ řekla naléhavě a přitom sledovala dveře, které toho jistě moc nevydrží. I mě se teď už zmocňoval podivný pocit, že pokud něco neudělám, tak to neskončí dobře a utvrdil mě v tom hlas jednoho z těch kluků, které jsme předtím s Daph potkaly.
“Lio, pojď ven. Zrovna jsme pustili film.” nevím přesně, který z nich to byl, ale nijak se mi nechtělo otvírat mu. Z nějakého důvodu mi jeho slova přišla jako výhrůžka, jak nabídka.
Probodla jsem své druhé já pohledem, “Tak co uděláme?” Tahle otázka ji potěšila, protože s úsměvem odtrhla oči ode dveří a věnovala mi pohled plný… ehm pýchy? Nejsem si jistá, protože hned na to zmizela ze zrcadla a já tak zůstala zmateně zírat na svůj vlastní odraz, který mi ten pohled prázdně oplácel. Kromě neustálého bušení na dveře bylo na chvíli ticho.
Snad mě moje druhé já nenechalo na holičkách. Ne, to určitě ne. Ale stále mě to její náhle zmizení trochu vyděsilo. Tak nějak si bez ni teď příjdu bezbranná a úplně na nic. Jedinou magii, kterou jsem pochopila a přišla ji na chuť je měsíční. S hvězdnou to moc dobře neumím a je zřejmé, že bez požití zrovna téhle magie se nikam nedostanu.
S další ranou na dveře jsem bezděky zavřela oči a udělala pár kroků blíž k umyvadlu, o jehož hranu jsem se následně opřela.
Co teď?
´Teď se soustřeď na své nitro, na ten nekonečný vesmír uvnitř tebe. Však už víš, jak probudit hvězdnou magii a dál tě pak budu navádět pomocí vzpomínek.´ promluvilo tiše moje druhé já, což mě trochu uklidnilo. Ihned jsem následovala její rady a soustředila se na tu zářivou hvězdu uvnitř sebe, která mi pomáhala si uvědomit rozdíl mezi měsíční magii a tou hvězdnou. Takřka okamžitě moje tělo zalil hřejivý pocit, surová síla i ta děsivá tíha nekonečných možností, co se mi nyní nabízela. Důvod proč mi tenhle druh magie dělá problémy, jsou právě ty nekonečné možnosti a její velikost. Podle mě by takový druh moci neměl mít žádný smrtelník.
Vzpomínka na kouzlo přišla hned jak jsem v sobě hvězdnou magii probudila. Bylo to tak přirozené, jakoby to byla moje vlastní vzpomínka a ne mého předchozího já.
Uklidnila jsem se, zhluboka nadechla a otevřela oči, dík čemuž jsem spatřila jak dřevem dveří o maličkou chvilku později proniká ostří nože a hned na to vypovědělo světlo službu. Ale mě to už tak nějak bylo jedno. Za použití správného množství magie, jsem se stala obří kapkou vířící vodu a narušila tak stabilitu iluze, která se otřásla v základech. Zmizel slabý pruh světla zpod dveří i hluk za nimi. Umyvadlo, o něž jsem se opírala se rozpadlo na drobné kousíčky a stejně tak podlaha.
Propadla jsem se na dno svého vlastního vědomí s tichou ozvěnou kapičky vody dopadající na hladinu velké kaluže v naprostém bezvětří. V kruzích se vracející zvuk ke mě donesl povědomý plačtivý hlásek malé víly, který mě donutil zvednout hlavu a otevřít oči… teď už doopravdy.

“Lio!! Lio!!!” řvala Miriel, až mi to rvalo uši.
Ztěžka jsem se zvedla z tvrdé desky stolu, na kterém jsem ležela zřejmě hodnou chvíli a promnula si spánky. Bolela mě hlava a to pekelně. Jakoby to v té iluzi nestačilo. Možná je to nějaký vedlejší účinek použití toho kouzla. Možná… Tak nějak mám pocit, že si to vyžádalo něco jiného, než ztrátu energie a to mě trochu děsí.
“Lio!” vykřikla znovu Miriel a objala mi nadšeně tvář. “Jsi v pořádku? Měla jsem strach, protože ses už více jak hodinu neprobouzela a to jsem se tak snažila tě vzbudit…” plakala a přitom popoletovala na místě, jen aby mohla být co nejblíž mě. Jemně jsem ji pohladila po zádíčkách, přičemž jsem si všimla, že její křidélka jsou nějak podivně pokroucená a dělá ji problém se vůbec udržet ve vzduchu.
“Co se ti stalo?” polekala jsem se a hned ji vzala do rukou a v ten samý moment jsem si všimla jak ostatní leží na stole stejně tak jako asi i já před chvíli. Jen Miriel a malá Erin, která teď třásla s Hikku, byly vzhůru. Ale někdo tu chyběl… “C-co se stalo, Miriel?”

(Oki, tak tady je druhá slibovaná kapitola!!!~ Fuuu, již brzy vyrazíme do Fostru... a to tedy bude T_T Mno, snad mě nezabijete. Každopádně teď to začne být zajímavé... +_+
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)