Edrest 2: Tohle už není hra✔

9.Kapitola

Jedna… dva… tři…
Otevřela jsem oči a dál v duchu počítala. Pět… šest… sedm… S osmičkou jsem se rozešla lesem a přitom očima bloudila po okolí a hledala něco nebo někoho.
Deset… v keři byl nepovedeně schovaný Increes. Jeho dva velké rohy ověšené květinami vykukovaly a zdobily tak keř, kolem něhož jsem procházela. Ale… co je to Increes?
“Mám tě Honne!” vykřikla jsem dětským hláskem tak hlasitě, že zmíněný polekaně vyskočil ze své schovky a já měla možnost si toho Increese pořádně prohlédnout. Vypadal by normálně jako jelen, až na květiny, mech a podivně dlouhý ocas s chocholkou na jeho špičce. Párkrát zamrkal, sklonil hlavu a otřel se o mě, což moje dětské já přimělo se zasmát. Následně utekl směrem, z kterého jsem přišla a já šla dál.
Ještě bych měla najít Perrua, Suzie a Chiku, i když přesně nevím kdo to je a ani jak je znám. Ale mám pocit, že tohle je jen další podivný sen. A navíc je mi něčím povědomý…
Běhala jsem dál po lese a hledala své známé neznámé přátelé, jenž jistě budou všichni zvířata nebo spíše monstra. Tráva pod mými bosými chodidly studila, bořila jsem se do měkké hlíny sem tam porostlé mechovou pokrývkou, ale vlhkost, chlad ani špína mezi prsty mě nijak nezajímaly. Takřka vůbec jsem toho nevšímal, jen když se mi pod nohy připletl nějaký kámen nebo větvička, tak jsem lehce zanaříkala a na chvilku se zastavila, abych si prohlédla nohy a zjistila jestli jsem si neprobodla kůži. Bledá pokožka mi přitom jiskřila hvězdičkami, které jsem vnímala stejně jako bláto, co pokrývalo zem na lesní cestě.
Stále jsem přemýšlela nad tím, kde by mohli být ti další tři, s nimiž hraji na schovávanou, když mi do cesty vběhla asi stejně velká a možná i stará dívka. Bohužel jsem si ji včas nevšimla a obě jsme skončily na zemi, což docela bolelo.
“Jsi v pořádku?” ptala se hned dívka, která ještě před chvilkou ležela vedle mě na špinavé s tvrdě zemi, ale teď už seděla a oprašovala si prach z jednoduchých béžových šatů. Měla delší bílé vlasy, jedno modré oko a to druhé schované pod obvazem, který už by potřeboval vyměnit.
“Jsem a ty?” posadila jsem se a plně automaticky použila kouzlo očisty, což mě překvapilo více, než tu bělovlasou dívku.
“Páni, co to bylo?” zvědavě ke mě natáhla ruku, ale zastavila ji, když si uvědomila, že je celá špinavá a já teď zářivě čistá.
“Kouzlo,” odpověděla jsem jednoduše a sledovala její pohled skenující moji osobu. Vypadala mnou fascinována, okouzlena.
“Jsi nádherná.” hlesla, “Ty jsi nějaká princezna? A kdo tě naučil kouzlit?” začala se ptát a já netušila, co ji na to říci. Princezna? A kdo mě naučil kouzlit? Kdo? Tak nějak ani nevím, magie mi přijde jako naprosto přirozená věc. Jako bych se s ní narodila…

…narodila se s magií? Co to bylo za sen? Posadila jsem se na posteli a pohledem zkontrolovala, že jsem stále v Edrestu. Miriel znovu chrápala, akorát tentokrát se k ní přidala i Nessa, která ležela rozvalená vedle mě.
Štípla jsem se do kořene nosu a odhodila deku, abych mohla vstát a trochu si urovnat myšlenky chůzí po domě. I když mi to přijde trochu neslušné vůči Neruovi, ale pokoj na mě zase působil dosti stísněně.
Další podivný sen bez smyslu, kde jsem byla malou holkou a celé to působilo spíše jako vzpomínka, než sen. Jenomže tohle zaručeně nebyla moje vzpomínka. Nepamatuji se, že bych kdy potkala bílovlasou holku se závazným pravým okem. Přesto mám pocit jako bych tu holku odněkud znala, jen si nemohu vzpomenout na její jméno.
Opatně jsem vzala za kliku a potichu vyklouzla na ještě tmavší chodbu. Kdokoliv jiný by si neviděl ani na špičku nosu, jen já jsem viděla docela obstojně. Příjemné šero, místo černo černé tmy, hned zahalilo moje smysly a já tak milé mile ráda nechala chrápající duo za dveřmi pokoje, abych si užila toho klidu a mohla tak lépe přemýšlet.
S tichým povzdechem jsem se otočila, abych sešla schody a třeba zkusila najít kuchyni a trochu vody, ale zastavil mě naráz do někoho, kdo stál za mnou. Sakra, vůbec nic jsem neslyšela.
“Eh, co to… Lio?” ozval se překvapeně mě dobře známý hlas. Dean. Ale jak mohl vědět, že jsem to já?
“Emm, jo…” ruka mi mimoděk vyjela vzhůru a upravila pár neposedných pramenů vlasů. Teď jsem byla vážně ráda za tu tmu zde, protože mě alespoň nemohl vidět jen v těch krátkých šatech. I když to vypadalo, že mě vidí… doslova studoval můj obličej jakoby ho viděl snad poprvé.
“Víš o tom, že to lehce svítí oči?” nahnul se blíž a já cítila jak mě tváře polil rumělec. Moje oči svítí?
“Cože? Jak to myslíš?” to mám snad místo očí baterky? A co je divnější, jaktože mi tohle někdo neřekl už dříve? Něčeho tak nápadného by si musel všimnout každý.
“Máš je jako dva malé zářivé kamínky, co lehce svítí. Divné, že jsem si toho doteď nevšiml, ale možná ti tahle září jen v naprosté tmy.” zapřemýšlel nahlas a možná se i trefil. Dávalo by to smysl. “Mimochodem, co tu děláš?”
“Na to jsem se chtěla zeptat tebe.” odpověděla jsem mu a sešla několik schodů, abych si mohla sednout.
“Nemohl jsem spát.” přisedl si ke mě Dean, “Zase se ti zdála nějaká noční můra?” Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Zaslechla jsem snad starost v jeho hlase?
“Ne, to ne. Jen vážně divný sen.” vzpomínka na to, co se mi zdálo, mě donutila znovu zapřemýšlet nad jeho smyslem. Možná bych o něm měla někomu říct a zrovna teď mám velké sebe Deana, který mi už několikrát pomohl a zatím mě vždy vyslechl.
Pomocí kouzla lumine jsem stvořila drobnou světelnou kouli a nechala ji před námi levitovat. Dean na chvíli přivřel oči, než si zvykl na náhle světlo, a pak na mě znovu upřel svoje obsidiánové oči.
“Divný sen… a chceš si o něm promluvit?” navrhl. Nebude divné mu o něčem takovém vyprávět? Vždyť ani já sama nechápu, co to bylo vlastně za sen nebo vzpomínku. Ale stačil mi jeden pohled na něj a já začala mluvit…

(Začínají, nebo možná spíše pokračují Liiny podobné sny, které teď budou víceméně zaměřené jen jedním směrem. Kdo do myslíte, že byla ta malá bělovlasá dívka???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)