Edrest 2: Tohle už není hra✔

15.Kapitola

Z města jsme nevyšli hlavní branou, ale západní menší a dík tomu včerejšímu útoku přísně střeženou branou. Dvoje stráže jak uvnitř, tak i venku a nejmíň tucet bojovníků poflakujících se okolo, kdyby jich bylo náhodou zapotřebí. Ven nás pouštěli jen s nejvyšší obezřetností a nesouhlasnými pohledy. Zřejmě si mysleli, že jsme museli zbláznit, jít ven po tom, co se včera dělo. Stačil však jediný pohled na pohromu venku před hradbami a docela jsem jejich zdráhavost chapadla.
Většina země spálená nebo pokrytá popelem, který zabíjel i těch pár slunečních paprsků, jenž se osmělily vykouknout zpoza mraků. Šero a podivná zima na bojišti, kde jistě zemřelo mnoho lidí a snad více zoretů. Sem tam se po zemi válel zlomený meč, do hlíny byly zabořeny opuštěné šípy nebo prach pod našima nohama zdobil nějaký magický znak vypalený obrovskou silou. Skoro jako v mých dnech, akorát zde naštěstí chyběly mrtvoly mých přátel a mlha. Naštěstí.
Kráčeli jsme v tichosti snad z úcty k mrtvým a opatrně našlapovali, vyhýbali se ostrým koncům čepelí nebo kostí pohřbených v prachu. V čele šla Nessa a pomalu nás vedla více jižním směrem k vzdáleným tmavým lesům někde na okraji tohoto bojiště, kde spálenou zem již nahrazovala vysoká travina.
Když už jsme dorazili bezpečně k hranici lesa, tak slunce zcela pohltily mraky obtěžkané vodou a já tak byla ráda, že je ten les tak hustý a my tak nebudeme mokří až na kost, jakmile se spustí liják. Taky nálada v naší malé skupince hned byla o něco veselejší.
“Bezva, teď už jen delší cesta skrz tenhle les a dorazíme ke vstupu do tunelů.” zvolala nadšeně Nessa a vytáhla svůj meč, aby jim přesekla pár popínavých rostlinek, co zatarasovaly cestu do lesa.
“Nejsi náhodou lesní žínka?” nechápala jsem její počínání. Zabodla do mě svoje zelené oči a jen pokrčila rameny, než vstoupila do přítmí vysokých stromů, jejíž větve pokývala hustá přikrývka listí.
“Já bych se spíš bála, abychom nezabloudili.” podotkla poněkud jízlivěji Miriel.
“Budeme ji hold muset věřit, jde přece s námi…” Blue zmizela v temnotě lesa, než se z něj po chvilce vynořila. “Ale myslím, že to bude chtít trochu světla.”
“Myslíš?” mě stačil jen jeden pohled a bylo mi jasné, že oni tam moc dobře neuvidí. Já mám svoje svítící oči, jak říkal Dean a lesní žínka by měla být v lese jako doma, ale ostatní… Se vstupem pod hustě koruny stromů jsem vytvořila větší roj světlušek a nechala tyhle malé světelné broučky poletovat kolem nás.
“Páni, to je nádhera!” vydechla překvapeně Nessa a zkusmo do pár těch mých broučků drcla prstem. To samozřejmě okamžitě poplašeně ulétli a vytvořili si tam svůj vlastní malý roj.
“Tohle berte dech, ať to člověk vidí kolikrát chce.” vyšlo tiše ze Solomona, který šel za mnou společně s Kainem. Dean byl hned vedle mě a taktéž se zaujetím pozoroval roj světlušek, jenž nám poskytoval být maličký zdroj světla. Z ruky mi přitom stále vylétaly další, než jsem dlaň zavřela a tak se jich několik mohlo spojit do jedné větší, co letěla vpředu spolu s Nessou s Blue.
“Jsi v tom den ode dne lepší. Ten trénink s malou princeznu ti prospěl.” šeptl směrem ke mě Dean. Myslím, že to myslel jako pochvalu, i když si nejsem jistá. Tvářil se tak nějak podivně… ale neměla jsem čas to řešit, Miriel mi začala vyprávět nějaký příběh o víle, co se kamarádila se zapomenutým vajíčkem. Což byl její způsob krácení času.
“... každý den mu vyprávěla pohádku o elfí princezně a jejím bojí proto zlým silám skřetů a zahřívala ho vlnou z nebeských oveček. Už pomalu ztrácela naději, že se vejce kdy vylíhne, když popraskala skořápka a malou skulinkou vykoukl ven zobáček. Nadšeně se vrhla pomoci svému kamarádovi. Opatrně odtrhávala drobné kusy křehké skořápky a plně zabraná do práce si ani nevšimla blanitý křídel či ostrých zoubků.
Když bylo mláďátko zcela venku, tak té víle došlo, že se četli celou dobu starala o vejce draka. Zelené šupinky celé mokré od plodové vody se leskly v paprscích zapadajícího slunce a malému dráčátku vyšlo z hrdla slabé hladové zakňučení. Naštěstí pro vílu byl ten drak vegetarián a tak ji jen snědl veškeré bobulky, co měla doma a usnulo…” naprosto potřeba do svého vyprávění ani nepostřehla, že začalo pršet, i když na nás skrz koruny stromů dopadla sotva sem tam nějaká ta kapka.
“Takže zde v Edrestu žijí i draci?” to bylo to, co mě nejvíce zaujalo. Viděla jsem spoustu podivných monster, co v normálním bestiáři u nás na Zemi nenajdete a takový drak, tak tvořil něco známého.
“Jo a docela dosti druhů, i když teď jich už moc není.” odpověděla mi pohotově Miriel.
“Prý se zdržují ve skalách poblíž Fostru,” přidal se hned do rozhovoru Kain. Zvědavě jsem k němu lehce stočila hlavu. “Ale kdoví, co je na tom pravdy. Nikdo je nikdy neviděl.” Jakoby tím říkal, že je možné, aby jejich rod už zanikl. S tou jeho vážnou tváří to navíc působilo tak chladně, až mě zamrazilo v kostech.
“Natož, že to mají být silná stvoření s velkou mocí…” podotkl k tomu Solomon. Svůj pohled jsem raději znovu zabodla do cesty před sebou. Zajímalo by mě zda draci zde ještě žijí, protože jestli již vymřeli, tak kdo je zabil? Dariis?
“Pokud budeš mít štěstí, tak můžeš narazit na jejich menší druhy. I když doufej, že jen na jednoho nebo maximálně dva, protože čím vím víc jich je tím jsou silnější a troufalejší.” jakoby mě snad chtěl povzbudit. Deanova slova mě ale donutila přemýšlet, co myslet těmi menšími druhy, a když už jsem se ho chtěla zeptat, tak Blue s Nessou zastavily na takové menší mýtince, která byla potřeba do naprosté tmy, co jen sotva mohly ozářit mí drobní broučkové.
Nechala jsem své světlušky spojit se do pěti větších koulí a ještě je pro jistotu trochu posílila, zatímco Blue nám připravila suché zázemí a s Miriel svým kouzlem nachystala šest dek a trochu kožešin. Dean s Nessou rozdělali uprostřed menší oheň ze sušších klacíků a ohniště obložili kamením. A Solomon a Kainem se hned pustili do přípravy večeře, s kterou jsem jim hned pomohla.
První hlídky se ujala Nessa, pak měli jít kluci a nakonec já s Blue. Vyrážet budeme časně z rána, abychom k těm tunelům dorazili chvilku po poledni. Takže jsem s Miriel zajela pod deku, jen co jsme dojedly a takřka okamžitě jsem usnula.

(Na tohle si nezvykejte, sama nemohu uvěřit tomu, že jsem zvládla další kapitolu i přes to, že mě poslední dny bolí hlava. Ale zvládla jsem sesmolit pár slov a písmen a vualá~~ další kapitola dne a když budu mít štěstí zítra taky budou dvě, jen mi přeje inspiraci... Jak se vám líbil Mirielin příběh???
A ještě jedna věc, málem bych zapomněla... čeká vás ještě seznámení s jednou postavou, tak trochu němou, ale snad dobrou postavou.
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)