Edrest 2: Tohle už není hra✔

39.Kapitola

Prudce jsem se posadila na posteli, až pod mnou váhou zavrzala. Ležela jsem v Deanově pokoji, sama. Jen z jídelny naproti pokoji jsem slyšela nějaké hlasy. Jistě probírají naši nastalou situaci a to co asi můžou chtít ty dvě s Blue.
Ah, Blue! Jak jsem mohla zapomenout se Dariis zeptat na ni. Všechno to, co mi řekla bylo tak matoucí a divné, když vezmu v potaz, že je to vlastně takříkajíc padouch.
´Dřív nebyla tak zlá… dřív,´ ozval se tichý hlásek v moji hlavě.
Povzdechla jsem si, “Dřív možná ne, ale teď ohrožuje celý Edrest.” Ale tak nějak mám čím dál tím menší chuť s ní bojovat a ta její nabídka… myslím, že nikdo z mých přátel by ji nepřijal, jen já a ani já už si teď nejsem tak jistá, co vlastně chci. Bojovat, vrátit se domů nebo dělat, že se nic neděje a třeba si tu někde najít maličký domeček a žít dokud se celý tenhle svět nezhroutí?
Přitáhla jsem si kolena pod bradu a pažemi objala nohy. Nejvíc by mě teď ale zajímalo, co Dariis myslela tím, abych tolik nepoužívala svoji magii. Určitě tím myslela hvězdnou magii. Pravda je, že při její používání mám takový divný pocit. Navíc mi nejde ovládat až tak úplně, ale na tohle by mi mohly klidně odpovědět vzpomínky z minulého života.
“Kdybych si taky vzpomněla na něco jiného, než na boj, kouzla, užívání magie a těch pár divných vzpomínek… ahggh,” s frustrovaným zamručením jsem pustila svoje nohy a rozvalila se na posteli jak široká tak dlouhá. Jaká jsem asi byla v tom svém minulém životě. Doufám, že ne knihomolka, i když jsem toho vždy věděla víc jak Dariis. Kdo byli moji rodiče a jací byli? Nebo jsem snad vyrůstala sama… Natáhla jsem před sebe ruku a prohlížela si její bledou pokožku, jako bych snad mezi svými prsty mohla najít odpověď.
Světlo pomalu sláblo, čož mi nijak nevadilo, ale značilo to, že se den už blíží ke svému konci a já bych měla vstát a jít vedle do jídelny ostatním říci o Dariis a Nesse. I když pochybuji, že si na tu zelenovlasou bojovnici pamatují. Ani já si nevzpomněla dokud nestála přímo přede mnou. Další zvláštnost, proč mi to Dariis ukázala?
Dveře lehce zaskřípaly, jak je někdo otevřel. Ruka mi dopadla na hruď, když jsem se k nim otočila, aby se podívala kdo přišel do pokoje. “Jak dlouho jsi vzhůru?” Dean. Zavřel za sebou a pár kroky došel k posteli.
“Chvilku, asi… Trochu jsem se zamyslela.” posadila jsem se, když dosedl na okraj postele.
“Nad tou iluzí, či snem nebo co to sakra bylo?” zvědavě nadzvedl obočí.
“Hodně divná iluze… Vůbec to nedávalo smysl, ale na to jsem až do teď nepomyslela. Spíše jsem uvažovala nad svým minulým životem.” pohled mi zabloudil na stromy hned za okny, po jejíž kmenech spěchaly nějací malí hlodavci do svých příbytků v jejích korunách.
Postel zavrzala, když se Dean trochu posunul blíž ke mě. “Zdála se ti snad nějaká další vzpomínka?” neznáme se zas tak dlouho a přitom ve mě dokáže tak dobře číst. Ale uhodnout tohle asi zas tak těžké nebylo.
“Dík dvoum vzpomínkám jsem si uvědomila, že jsem v iluzi… I když už tak bylo divné, že Daph je naživu a náš barák je podivně prázdný. U nás doma vždycky někdo je-e…” pohled na Deanův lehce dotčený výraz mi vzal slova. “Co?”
“Co? Musíš se ptát? Já trošičku doufal, že se ti zdálo něco podobného jako mě a ty jsi zatím byla doma se svou…” zarazil se jakoby váhal zda to říci nebo ne, “...mrtvou kamarádkou.”
“A málem byla zabita nějakým cvokem ve vlastní koupelně, kdybych si nevzpomněla na správné kouzlo. Takže zas tak super to vážně nebylo… spíše jak nějaký béčkový horor. A navíc…” navíc mě děsí možnost, že bych se sem nemohla vrátit. Děsí mě pomyšlení, že by tohle mohl být jen nějaký druh snu. Ale to mu přeci nemohu říci, už jen pomyslet na to mi vhání červeň do tváří jak je mi to trapné. Vždyť jsem neustále trvala na svém návratu na Zem a on moje přání jen tiše respektoval, i když s tím viditelně nebyl spokojený. Taky mi řekl, že nechce, abych odešla… při jedněch z našich rozhovorů pod zamračenou noční oblohou.
“Navíc?” nahnul se blíž ke mě, což způsobilo, že jsem tak akorát ještě více zrudla. Jeho černé oči propalovaly moji maličkost pobaveným pohledem, jak sledoval moje reakce.
Spěšně jsem sklopila zrak na ruce v mém klíně, “Nic.”
“Stýskalo se ti po mě?” zašeptal tiše a opřel si své čelo o to mé, takže jsem mohla cítit jeho teplý dech na svém obličeji. Jako odpověď jsem se zmohla jen na nějaký neurčitý zvuk, protože jsem nevěděla, co bych měla říct. Zvláště, když se mi ta iluze snažila namluvit, že neexistuje.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila. Dík Deanovi moje srdce právě uběhlo snad maratón, ale alespoň už nemyslím na nic špatného. Akorát jsem zvědavá, co se asi tak zdálo jemu. “A co ty? Jakou iluzi si Dariis nachystala pro tebe?” ponořila jsem svoje oči do těch jeho obsidiánových tůní.
Narovnal se a odpoutal se od mého pohledu. Chvíli jen zíral do zdi před sebou, jakoby nad něčím uvažoval, než mu tvář ozdobil snad ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla. “Žili jsme spolu v malém domečku na okraji jedné vesnice. Měli jsme dva poocrese, nějakou chlupatou věc… myslím, že to byla feara, ale jistý si nejsem. Oh,” stočil ke mě oči, v kterých mu to jiskřilo vzrušením. “A taky jsme měli děti.”
“C-cože!?” vyhrkla jsem překvapeně. Pobaveně se mi hned zasmál.
“A Miriel byla milá a nic po mě neházela, i když jsem řekl něco nemístného. Bylo to docela děsivé i hezké zároveň.” dodal ještě v rychlosti, aby mě alespoň trochu uklidnil. I tak to pro mě bylo docela šokojící. My dva, že bychom měli děti a žili spolu v malé vesničce… ještěže to byla jen iluze, protože podle mě je na něco takového ještě hodně času.
“A ty bys něco takového chtěl?” neubránila jsem se otázce. Mě by to jako nevadilo, jen se asi nehodí nad tím uvažovat teď, když ani nevíme jak na tom náš vztah bude v budoucnu… po Dariis a tom všem.  
Zvážněl, zamyslel se nad moji otázkou, “Myslím, že budoucnost je ještě daleko a teď bychom měli myslet na něco jiného.”
“Jo, Blue.” přitakala jsem. “Což mi připomíná, Dariis. Mluvila jsem s ní,”
“Co?” zamrkal na mě překvapeně, ale to už jsem se zvedala a narychlo si obula boty, jenž mi někdo sundal. Následně jsem ho popadla za ruku a táhla směrem do jídelny. Tohle musí slyšet všichni.

(Čas na nějaký ten plán, že... Co byste udělali vy, být na Liině místě??? Kdyby vám unesli kamaráda/ku a vy měli jen malou šanci na úspěch jeho/její záchrany....
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)