Edrest 2: Tohle už není hra✔

12.Kapitola

Miho mě nechala v klidu převléct a šla do společenské místnosti za ostatníma. Jediná Miriel zůstala se mnou a pomohla mi uvázat nátepníky, do jejichž kuře byly všité podivné znaky a na korzetu taky. Co je to vůbec za znaky, jejich zvláštní kličky nevidím poprvé, ale nemyslím si, že by to bylo písmo edresťanů. Jistě měli jiný jazyk a písmo, ale zřejmě dík magii bohů jsme všichni mluvili stejnou řečí a nebyl žádný problém číst vývěsní štíty, ani knihy či jiný text. Ne, tyhle znaky působily starobyle a magicky.
“Miriel, co je to za znaky?” prstem jsem poklepala na jeden obzvláště složitý, který byl vyšitý na hřbetě ruky.
“To jsou slova starého jazyka, přesněji ta nejstarší slova, co kdy tahle země slyšela. Nikdo přesně neví, jaká slova to jsou, ale zato je známa jejich magická síla… nebo alespoň tak mi to vysvětlovala Kasie, moje prabábi.” sedla si mi na ruku a s lehkým úsměvem pokračovala dál, “Taky říkala, že v této době už existuje jen jedna osoba, která význam těch slov zná. Prý ani všichni bohové, co s námi žijí bok po boku, neví, co je to za slova.”
“Ani bohové?” podivila jsem se, a přitom proběhla poslední úpravy svého nového oblečení. Opasek s brašnami pevně držel dík dvoum ouškům na korzetu, které z něj na bocích visely a jsem se nemusela bát, že ho ztratím jako ten vak… moje výhoda je, že se můžu vymluvit na bojiště.
“Ani bohové,” přisvědčila Miriel a během mžiku změnila pozici z ruky dosedla na moje rameno. A já myslela, že bohové by měli vědět takřka vše.
Sešly jsme z pokoje zase dolů do přízemí, ale tentokrát jsem zabočila doleva. Dveře na téhle straně byly stejně jako do kuchyně dokořán a tak nebyl problém poznat společenskou místnost (nechápu, proč nemohou říci prostě; obývák). Bylo tam docela hlučno, jak diskutovali o plánu naší cesty. Začínám si připadat poněkud odstrčeně, ale je pravda, že to tu zas tak dobře neznám jako oni a ani nevím, co všechno nás může cestou potkat.
Místnosti dominovaly dvě velké, úzké knihovny hněv naproti dveřím. Povětšinou je ale zaplňovaly drobné předměty jako kameny, krystalky nebo dřevěné sošky. A taky pěkná hromada svitků, která zastínila i těch pár knih, co tam byly. Pod oknem byl menší stůl s dvěmi židlemi a nějakou rozehranou deskovou hrou, sice neznám pravidla, ale něco mi říká, že vyhrává hráč blíž ke dveřím. Po mojí levici pak u zdi stálo přiraženo kanape v tmavě hnědé barvě, přes nějž ležela kožešina a doslova křičelo svoji nápadností v jinak skromně zařízeném domě, kde všechny stěny byly bílé a zem pokýval ošoupaný hnědý koberec (tedy alespoň dolní patro).
“Počkáme ještě na Liin názor.” říkala zrovna Blue, když jsem vycházela i s Miriel na rameni do místnosti, která byla pro osm lidí trochu moc malá, ale stále věští jak ten pokoj nahoře.
“Názor na co?” všichni ke mě stočili pohledy plné očekávání a já měla chuť zase hezky vycouvat na chodbu. Ale zůstala jsem a čekala, až někdo z nich něco řekne. Něco mi říkalo, že se to bude týkat možná našeho odchodu a jestli chtějí vyrazit ještě dnes, tak jsem všemi deseti pro.
“No, když se cestou zastavíme ještě v asi v dvou obchodech, tak bychom mohli prakticky hned vyrazit.” odpověděl mi Kain. Takže můj odhad nebyl až tak špatný, jen jsem nečekala, že by chtěli vyrazit hned. I když to zas tak špatný nápad není. Nessa mluvila o celém dni cesty k těm teleportačním tunelům, takže asi stejně skončíme utáboření kousek od cíle a taky nevíme, co nás tam venku čeká.
“Nevidím důvod, proč bychom nemohli hned vyrazit. Lepší, než tu cestu stále odkládat.” co můžeš udělat dnes… Teď se sem to přísloví dokonale hodí, seč my se chystáme vyrazit na sebevražednou misi. Jistě někdo z nás zemře, pokud ne všichni, ale pořád je lepší si svůj osud určit sám a pak nelitovat, než soudný den zaspat.
“Tak fajn, pak tedy vyrážíme.” tleskl Dean a věnoval mi jeden rychlý pohled, aby se snad ujistil, že si to hned nerozmyslím.
Vyrazit na cestu znamenalo další loučení, další sliby jenž možná nebudeme schopni dodržet. Připadalo mi jako bych prožila mnoho loučení, jakoby mi zemřelo mnoho přátel a já jen smutně přihlížela jejich odchodu, a přesto jsem jim slibovala, že se znovu shledáme. Seč můj život nebyl tak dlouhý, abych něco takového mohla zažít, ten pocit tu byl a já tak měla na maličkou chuť od všeho utéct. Ale i tak jsem zvedla hlavu a oplatila Miho její objetí.
“Musíte se vrátit, ano-desu? I kdybyste přišli o ruku či nohu, tak se vraťte-desu.” to nebyla nijak moc povzbudivá slova, i když je Miho myslela dobře. Chce nás všechny prostě jen vidět živé, nic víc.
“Zkusíme se raději vrátit celí,” zasmál se Solomon, který se již rozloučil s Neruem a teď stejně jako Kain a Nessa, co se jím zdála být docela okouzlena, s jednoduchým sbohem opustili dům první s tím, že na nás počkají venku.
“To jo, nechci být jednoruká víla. To bych pak nemohla jíst všechny ty dobroty, co peče Mimi.” děs v Mirielině slovech byl tak opravdový jakoby nemohla jíst pouze jednou rukou a jen tohle jí dělalo starosti. “Ale viděla jsem beznohou vílu,”
“Pro většinu z vás víl neznamená ztráta nohou moc velký handicap, když máte křídla.” komentoval to hned Dean, načež ho Miriel spražila velmi nepříjemným pohledem. Další hádka na obzoru.
“Tak mi už raději půjdeme.” ještě naposledy jsem objala Miho a rozloučila se s ní. Miriel s Deanem vášnivě probírali víly, křídla a handicap a na chvíli ztichli až na chodbě přede dveřmi, než jsme všichni společně vyšli ven do jasného dne. Ještě jsem zaslechla jak Blue slibuje Miho, že se postará o naše bezpečí.

(Tak jak jsem slíbila, je ti další kapitola a žlutá bude samozřejmě taky. Naši hrdinové už pomalu a jistě míří z hlavního města ven... jen ještě jedna zastávka a překvapivé setkání s někým koho jistě znáte z prvních kapitol, prvního dílu /\____/\
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)