Edrest 2: Tohle už není hra✔

41.Kapitola

Z bezesného spánku mě probudil lehký dotek na mé tváři. Jemné zašimrání vílích křídel spící Miriel, která se převalila na bok a sotva jsem otevřela oči, tak mě kopla nohou. Na tak malé stvoření má vážně sílu, to musím uznat.
Protřela jsem si postižené místo a posadila se na posteli, což zapříčinilo nespokojené zamručení ze strany Hikku. Ale jinak se nenechala rušit a ještě víc objala malou Erin v jejím náručí, která si cucala paleček. Jak roztomilé a tak dětské… Příjde mi trochu hrozné brát sebou do boje malé dítě, ať má jakékoli schopnosti či ne. Jenže její chůva (Hikku) ji nechce nechat samotnou ani v rukou někoho cizího (to ani někoho z nás) a Miriel, která by ji nevadila, zase nechce zůstat v bezpečí. Prý se mnou půjde kamkoli půjdu i já.
S povzdechem jsem stočila hlavu k oknu, abych zjistila jak dlouho jsem asi tak spala. Byla ještě tma, ale venku to už žilo. Cvrlikání a zpěv ptactva, ospalé zaskřehotání někde v dáli, a když jsem našpicovala uši, tak jsem slyšela i mlaskavé zvuky krmícího se dravce.
Do rozbřesku zbývá tak nejmíň hodina a něco, možná i dvě hodiny, kdoví. Nejsem zrovna moc dobrá v takovýchhle odhadech a teď na tom ani moc nezáleží. Domlouvali jsme se na tom vyrazit, až k poledni, kvůli kontrole zásob a těm dvěma malým vílám. Navíc se nikomu z nás nechce riskovat nocování na hranicích Fostru, takže se utáboříme asi osm hodin cesty od hranic.
Což znamená, že bych si mohla ještě chvíli pospat, ale tak nějak se mi ani nechce. Místo toho jsem opatrně vstala, abych nikoho nevzbudila. Byl to docela náročný úkol, vzhledem k tomu, že jsem jaksi spala u zdi, mezi níž a postelí nebylo moc místa a tak jsem musela skrz spící holky. Miriel a Erin mi vůbec problém nedělaly, to jen Hikku. Snad není lechtivá na nohou, nebo jinak citlivá, protože kopnutí od ní by bylo mnohem horší jak od moji vílí kamarádky.
S pomalostí šneka a ladností ospalého akrobata jsem to naštěstí nějak přežila a to jen s jedním drobným kopnutím a zamručením značíc, ať přestanu vyrušovat jejich spokojený spánek. S tichou omluvou jsem se raději vytratila na chodbu, kde hned zatočila ke vchodovým dveřím a sedla si před dům do vlhké trávy.
Není lepšího pocitu, jak ranní rosy na holých chodidlech. Možná pak budu mít mokrou sukni, ale to mi nijak nedělalo starosti. Užívala jsem si toho uklidňujícího pocitu klidu, samoty a chladu, který jemně obaloval moje smysly. Musím říct, že jsem si zamilovala vůni zdejších lesů i ten krásný čerstvý vzduch nezkažený žádnými zplodinami či něčím ještě horším.
Lehla jsem si a pár hlubokými nádechy se naprosto uvolnila, i když myslí mi projela bolestivá vzpomínka na domov. Stýská se mi, ale zase to není tak, že by na mě doma čekala bůhví jak hezká budoucnost nebo rodina, jenž by se na mě spoléhala. Popravdě jim je jedno jestli tam jsem nebo ne, se samozřejmě po mě budou pátrat a budou chtít, abych se vrátila. Ale pro ně jsem už přeci jen dospělá, co si poradí ve světě sama… Tohle uvědomění je pro mě hrozné, protože bych byla ráda nepostradatelnou součástí své rodiny.
S povzdechem jsem si oči překryla pažemi. Je úplně jedno, jak moc jsem byla milována, jakou budoucnost jsem si nalinkovala či zda mě někdo bude vůbec postrádat… Odsud se stejně zřejmě nedostanu živá, jen… jen nechci ničeho litovat…

...eh, řekněme, že nelituji svoji smrti…
Prolétlo mi hlavou těsně předtím, než mou mysl obalila temnota. To řeklo moje minulé já, když jsem s ní mluvila podruhé. Zajímalo by mě jak jsem v tom svém minulém životě umřela, že toho nelituje, nelituji…
Náhlý prudký záblesk světla mě donutil zavřít oči, o nichž jsem ani netušila, že je mám otevřené a následná bolest v břiše zase zapříčinila jejich rychlé otevření. Kolem mě byl najednou les, ale víc mě více zajímala příčina bolesti. Sklopila jsem pohled na kus kovu trčící z mého těla, kus kovu jenž jsem bezděky objímala prsty, nichž mi kapala horká krev.
“Lio!!” povědový hlas mi zakřičel takřka přímo do uší, ale já místo toho, abych se otočila na svou kamarádku jsem svůj zrak zvedla a pohlédla do smaragdových očí někoho, koho Dariis považovala posledních pár dní za svého přítele, za svého milého. Rozcuchané zrzavé vlasy mu padaly do obličeje, ale i tak jsem mohla vidět ten šílený výraz plný nenávisti vůči té, jenž by měl milovat a nespokojenost s výsledkem jeho pokusu o vraždu.
Sebrala jsem všechen vztek i sílu, jenž mi ještě zůstala a vyslala to vše na něj. Přesněji řečeno jsem ho proklela. Stejně si nic lepšího nezaslouží, za své hříchy, tak teď bude neschopen dojít klidu i po smrti.
Pokožka mu zbledla tak, až to bylo nepřirozené i vlasy nabraly tohoto podivného neživého odstínu. Jen jeho oči, které na mě upřel, než se vytratil v oblaku páry, měly barvu žhnoucí rudé a byly stejně plné zášti a nenávisti jako předtím. Žádná známka bolesti, i když musel jistě trpět mnohem více jak já.
Sotva zmizel, moje nohy vzdaly snahu mě udržet a já tak spadla vstříc něčí teplé náruči. Dariis. Opatrně vytáhla jednoduchý meč z mého břicha a ještě se mi omlouvala, když mi z úst unikl bolestný sten.
“Lio, ne… prosím, prosím!” plakala, “Neopouštěj mě! Bez tebe…” popotáhla a chtěla pokračovat, ale to už jsem ji zastavila. Z posledních sil jsem zvedla ruku a položila ji ukazovák na ústa.
“Pššš, nic se neděje, Dariis… já přece tak snadno neumřu, jsem přece, kuck…” zaskočila mi moje vlastní krev smíchaná se slinami. Párkrát jsem se bolestivě nadechla, “Každopádně já se vrátím, neboj…” usmála jsem se na ni, ještě než se mi ztratila ze zorného pole a mě pohltila temnota.

(Kdo čekal takovou vzpomínku??? A co si o tom myslíte??? Dělám vám to napínavé, co... ale to musí být a navíc se mi to ještě nechce uzavírat...
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)