Edrest 2: Tohle už není hra✔

37.Kapitola

Chvíli bylo ticho, které narušovaly jen tiché vzlyky obou víl. Miriel se snažila trochu uklidnit. zběsile si do dlouhého rukávu šatů utírala slzičky, jenž nechtěly přestat téct a trhavě se mezi vzlyky nadechovala.
“O-ona přišla Eyvie spolu s nějakou bí-bílovlasou holkou a přesně v ten moment jste všichni usnuli.” opatrně jsem ji při jejích slovech postavila na stůl a ona toho využila k tomu, aby zpoza záhybu svých šatů vytáhla kapesníček a vysmrkala se.
“Ta bílovlasá, měla vlasy jen po bradu,” rukou jsem naznačila délku jejího střihu, “A dvoubarevné oči?”
Miriel na mě překvapeně zamrkala, “Jedno modré a druhé zelené… Jak tohle víš?”
“To byla Dariis.” nevím jestli bych ji měla teď povídat zbytek nebo raději, co nejrychleji pomoci svým přátelům. Takže nás pomocí svých iluzí všechny uvěznila v naších hlavách… Mám takový dojem, že se z nás pokoušela udělat živé slintající mrtvoly. Fuj, ještěže už jsem vzhůru. Už jen vzbudit je, i když mě tak trochu děsí použití toho kouzla. Ale i přes to jsem sáhla hluboko dovnitř sebe pro trochu té hvězdné magie, abych pomohla svým přátelům.
Malá růžová očka na mě mezitím nevěřícně hleděly, jak se Miriel snažila pobrat tu novinku. Zřejmě ji činilo potíže se nějak srovnat s tím, že čelila tváří v tvář té zlé čarodějnici, o které předtím mluvila. Ano, těsně předtím než jsem odpadla, jsme řešili naší strategii v boji proti ní.
“Po-počkat, počkat! To byla Dariis?! Já myslela, že bude více jako… ehm, jako Eyvie.” vyhrkla nakonec tak nahlas, že by to probudilo snad i mrtvého, ale přesto na to nereagoval nikdo jiný jak já a malá Erin, která leknutím nadskočila.
“Klid Miriel.” jemně jsem ji objala rukou, hned ke mě vzhlédla a omluvně něco pípla. “Teď bychom hlavně měly probudit i ostatní, než bude moc pozdě.” židle lehce zavrzala, když jsem se z ní prudce zvedla a zamířila hned k prvnímu. K Hikku. Nemohla jsem ji nechat až na konec, ne při pohledu na pláčící Erin, pro kterou tohle muselo být příliš. Vždyť je ještě pořád dítě, i když je to víla.
“A jak je probudíme? Vždyť ani ty ses neprobudila tak snadno…” chtěla vědět Miriel. přešla po stole blíž ke mě a Hikku ležící na stole.
“Pomocí magie, přeci.” věnovala jsem ji slabé pousmání, “Co se ti tedy stalo s těmi křidélky?” opatrně jsem položila svoje ruce na bílou hlavu Hikku a soustředila se na její okraj jejího vědomí. Tohle bylo poněkud složitější. Dostat se do něčí hlavy, jemně propustit trochu své magie a jako osvěžující letní deštík rozpustit iluzi. Pomalu kapající kapky vody ve vzduchoprázdnu nekonečného vesmíru.
Miriel jakoby čekala, až sundám ruce z naší kamarádky, spustila během mého přesunu ke Kainovi a Deanovi. “To Eyvie. Když jsem se ji snažila zabránit, aby vzala sebou Blue, tak mě odhodila na zeď.” postěžovala si a lehce zamávala poškozenými křidélky. Mě by hlavně zajímalo k čemu potřebují Blue. Proč ji unesly?
Stihla jsem použít kouzlo na Deanovi, když se Hikku probudila a s několika ne příliš hezkými nadávkami se chytila za hlavu, ale zrovna jsem se ponořovala do hlubin Kainova vědomí, takže jsem to ani nijak neřešila. Teď už mi zbýval jenom Roccon. Vsadím se, že v jeho snu - iluzi - taktéž figurovala Daph.
“Co se to do háje stalo?” dožadovala se Hikku odpovědi a zároveň k sobě tiskla pláčící Erin.
“Zřejmě jsme byli všichni uvězněni v nějakém vnitřním světě, stvořeného z iluze. Nebo tak něco…” i mě to znělo divně, ale tak nějak to bylo. Sice nedokonalá iluze, ale docela silná a těžko ji jeden unikne bolestí jak to u některých jde. Nemluvě o tom, co by se stalo, kdyby tam někdo z nás umřel… To je jak lobotomie bez jakéhokoli nástroje, možná ještě horší.
Hikku hned narostla ouška a ocásek, který sebou naštvaně vrtěl ze strany na stranu. “Toho, co za to může, rozpářu na dva a oba dva usmažím na oleji.” zarvčela nevrle a upravila si trochu vlasy.
“Netušil jsem, že jsi takhle sadistická.” Dean zůstal ležet na stole, jen se ozval, že je naživu. Tak nějak mi udělalo radost zase slyšet jeho hlas, ale teď jsem se musela soustředit ještě na Roccona, i když je mi trochu líto, že mu ruším jeho setkání s Daph, o které jistě sní.
Položila jsem ruce na jeho černé vlasy a přitom se opatrně vyhla jeho dlouhým elfským uším. Do jeho hlavy bylo těžší se dostat. Jakoby si vystavěl nějaké mentální bariéry a nechtěl mě pustit dál. Jeho podvědomí bylo spokojeno s tím jak se věci měly a co, že ho možná iluze Daph uškrtí, probodne či jinak zabije. Láska umí divy a on byl do moji kamarádky blázen.
Ale nemohu ho nechat přece jen tak, napospas iluzi. Vím, že je někdy těžké čelit realitě, jenže útěkem před ní se rozhodně nic nevyřeší. Ani pomsta není zrovna nejlepší řešení, seč je to někdy to jediné, čeho se může člověk držet. Takže prosím, ať se probudí…
Použila jsem trochu více nátlaku, trošku více své moci, až jsem cítila jak moje tělo takřka doslova hoří a před očima mi v rychlosti prolétlo několik obrazů, které mi jaksi nedávaly smysl.
“Lio?” ucítila jsem něčí teplé ruce na svých pažích i ztrácející se sílu, ale ještě předtím než jsem stáhla ruce z Roccona, tak bylo moje kouzlo úspěšné. Zvládla jsem to. “Lio, jsi v pořádku?” takový starostlivý hlas, vůbec se k němu nehodí.
“Uhm, jen bych si teď ráda trochu odpočinula.” musela jsem odolat nutkání se otočit, uvelebit se v jeho náruči a usnout. Toho bych teď byla určitě schopná, protože se mi chce vážně moc spát a Dean ještě ke všemu tak hezky hřál.
Zbytky hvězdné magie, která ve mě dohořívala, lehce hladila všechny moje smysly a vábila mě do područí spánku. Mohla jsem se tomu bránit, jak bych chtěla, ale stejně by mi to bylo k ničemu. A to bychom teď měli řešit únos Blue… A proč mám ten neodbytný pocit, že jsem na někoho zapomněla?

(A další kapitola se bude odehrávat tak trochu celá ve snu... Zkuste hádat kdo ji v tom snu navštíví??? Určitě to bude docela překvapivé a zamotá to příběhem.
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)