Edrest 2: Tohle už není hra✔

40.Kapitola

Hikku zrovna trvala na tom, že do Fostru vtrhneme hned a bez ohledu na nějaké rizika, což se ji Kain snažil vymluvit a chudák Roccon stál uprostřed nich a snažil se ji oba uklidnit. Malá Erin seděla za stolem a v klidu jedla kousek chleba, a přitom sledovala ty dva jak se hádají.
Myslím, že ani nezaregistrovali náš příchod. To jen Miriel se ke mě hned přihnala, i když to s těmi jejími křidélky muselo být opravdu těžké a hned obdařila Deana velmi nepříjemným pohledem.
“Co je na tom, že budeme trochu riskovat!?” kočičí ocásek sebou netrpělivě mrskal z jedné strany na druhou a docela bych i přísahala, že na Kaina první slovo prskla.
“Trochu? Jsou to bažiny, plné těch nejsilnějších monster a kdoví kde Dariis vůbec je. víš vůbec, jak velký Fostr je!?” snažil se ji přivést k rozumu. Bylo vidět, že už sotva dokáže udržet tu svoji klidnou masku. Ještě chvilku a určitě vyletí z kůže jako nějaký čertík z krabičky.
Hikku se mu už už chystala odpovědět, ale to jsem do toho vstoupila já. “Možná to zní hloupě, ale já souhlasím s Hikku. Měli bychom vyrazit do Fostru a zachránit Blue… Navíc, nás tak nějak Dariis sama pozvala.” Všichni na mě zůstali němě zírat, nevěříc tomu, co jsem právě řekla. Sama bych tomu nevěřila, před pár dny…
“Heh, o čem to mluvíš, Lio?” nechápala Miriel, které jsem mezitím vším pomohla na své rameno.
“Když víš, že to zní hloupě, tak proč s ní souhlasíš?” přidal otázku Kain, kterou jsem mohla vidět i v Rocconových očích. Hikkku na něj zavrčela, ale nijak to nekomentovala. Místo toho čekala na mou odpověď, stejně jako Dean, který jistě už něco tušil.
Zhluboka jsem se nadechla, “Mluvila jsem s Dariis,” Tentokrát mě místo ticha čekaly zděšen a šokované výkřiky.
“Počkat, počkat. Vždyť jsi celou dobu spala vedle v pokoji.” máchla rukou Hikku a ukázala tak za má záda na otevřené dveře.
“Nejspíš ji potkala ve snu,” nadhodil Dean zamyšleně, za což si ode všech vysloužil nechápavý pohled. Jediná Miriel ještě tak dokázala pochopit o čem mluví, ale i tak pochybovačně zavrtěla hlavou.
Tohle bude těžké jim vysvětlit. “Dean má pravdu, potkala jsem ji ve snu. Tedy myslím, že to nebyl až tak obyčejný sen... Ale taky jste s ní mluvili a bavili se, i když si na to asi ani nevzpomínáte.”
“Co tím jako sakra myslíš?” Hikku zkrátila vzdálenost mezi námi a zvědavě přiblížila svůj obličej tak blízko, až jsem měla chuť udělat krok zpět. Zároveň netrpělivě zastříhala ušima.
“Doprovázela nás z Eriellu jako zelenovlasá bojovnice jménem Nessa a zmizela někdy v době, když se objevila Eyvie a my došli sem. Úplně jsem na ni zapomněla, než se mi ukázala ve snu a neproměnila se v Dariis… Takže hádám, že ani vy si ji nepamatujete. Ale byla s námi takřka po celou dobu naší cesty sem a jistě nás i mohla v klidu sledovat, aniž bychom to nějak zaregistrovali.” Miriel na mém rameni vyděšeně zalapala po dechu a bílovlasá zvířecí kouzelnice vypadala, že by teď někoho nejraději roztrhla vejpůl. Rozhodně se ji nelíbilo být bezmocnou loutkou v něčí šílené hře a vztek se zračil i v pohledech ostatních.
Tak nějak mi nejde na rozum, že mi tak věří. Co kdyby to všechno, co jim tu povídám byly jen nesmysly? Co kdyby mě Dariis jen zmanipulovala svými sladkými řečičkami…? Ne, to by neudělala, i když nevím jak si můžu být tak jistá. To, že jsem s ní byla v minulém životě kamarádka, nyní nic neznamená. Teď je to náš nepřítel, který unesl Blue.
“Takže… ona si s námi celou tu dobu hraje.” konstatoval poněkud ponuře Dean. Naprosto automaticky jsem ho pohladila po paži a pokusila se o povzbudivý pohled, zatímco ze strany Hikku se ozvalo pár nepěkných nadávek.
“Učinila mi nabídku, kterou bychom proti ni mohli využít a dík tomu se k ní dostat blíž.” a pak jsem jim to všechno pověděla. Všechny ty vzpomínky, sny i to málo, co vím o jejích schopnostech a vzhledu. Během vyprávění a odpovídání na ostatních otázky se mi vybavilo pár další podrobností, které by se mohly v brzké budoucnosti hodit.
Hikku, která byla stále poněkud skeptická, co se týče minulého života, mi samozřejmě hned nadala, proč jsem si to všechno nechávala pro sebe. Ale vzala moji omluvu a sama řekla, že by si o takových snech myslet.
Nakonec jsme mluvením na toto téma strávili takřka celou noc. Nikomu se nechtělo spát, jenže nad ránem nám ani nic jiného nezbylo. My s Hikku, Miriel a Erin jsme zůstaly dole, protože obě víly už dávno usnuly, tak bylo jednodušší s nimi přejít do vedlejšího pokoje, kde byla velká postel a Kluci šli nahoru.

Nemohla jsem usnout a ne proto, že by mi do ucha někdo hlasitě chrápal. Dneska nebyla Miriel zase tak hlasitá, ale tak nějak mi nešlo vypnout mysl. Musela jsem stále uvažovat na tím, co všechno se událo a co nás zítra čeká. Dlouhá cesta jen k hranicím Fostru a než se tam dostaneme… Doufám, že bude Blue v pořádku.
Převalila jsem se opatrně na bok a pohledem sjela spící Hikku, která objímala maličkou Erin. Vypadaly skoro jako sestry, kdyby nebylo té rozdílné barvy vlasů a chování. Bylo poznat, že je to víla Miho. Lehce jsem se nad tím pousmála a zavřela oči.
Snad jsou ostatní v pořádku a nemusí řešit tak hrozné věci jako my. Bezděky jsem si vzpomněla na pohled Mindie, když jsme odcházeli z Eriellu. Na její najednou krátké vlasy a to, co nám řekla… Vážně doufám, že se nestane něco takového znova, ale jsou v hlavním městě, tak by snad měli být v bezpečí a my bychom se teď měli rozhodně soustředit na to, abychom dodrželi slib a vrátili se v pořádku.

(V další kapitole vás jistě překvapím další vzpomínkou... každopádně už je načase, aby pomalu vyrazili a zkusili své štěstí, ne. Co myslíte, je to dobré rozhodnutí???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)