Edrest 2: Tohle už není hra✔

25.Kapitola

Probudil mě lehký dotek na mé tváři odhrnujíc jeden z pramenů mých vlasů a jemně přejíždějíc po hraně mého obličeje. Byl to zvláštní pocit, uklidňující a zároveň… tak počkat!
Prudce jsem otevřela oči a překvapeně zírala do cenných obsidiánů Deanových očí. Ruku měl stále na moji tvaru a můj nenápadný trochu pobaveně mi oplácel nechápavý pohled. Já usnula v jeho posteli?! Poslední věc, co si pamatuji je… úplně jsem cítila jak hořím. Sice jsem včera večer své tělo neovládala, ale přesto to byly moje rty, které ho políbily.
“Ehm, nechci tě nějak dál rozrušovat…” stáhnul ruku a přitom si o druhou opřel hlavu, aby se mohl lépe rozhlédnout po pokoji. “Ale docela by mě zajímalo, jde to jsme a proč ležíš v posteli se mnou.” Jediný jeho pohled a ta otázky mě donutily si docela rychle sednout a otočit se k němu zády, aby mi neviděl do obličeje.
“J-jsme v chatě kousek od Loresu, co patří známému Hikku a…” zkousla jsem si spodní ret. Jak mu mám odpovědět na tu druhou otázku? Ucítila jsem jak se matrace prohla pod jeho váhou, když si sedl a následně už seděl vedle mě.
“Poslední, co si pamatuji je šílená bolest hlavy po dopadu na zem a pak už byla jen tma, teda dokud jsem necítil divný příval magie…” začal jakoby ano nechtěl, abych odpověděla i na jeho druhou otázku. Vlastně jsem měla skoro pocit, že odpověď zná. “Takový druh magie jsem ještě necítil… nedá se to popsat. Jakoby mnou najednou protékalo něco staršího jak samotný vesmír… no, to už možná přeháním.”
“Nepřeháníš,” hlesla jsem tiše při vzpomínce na včerejší noc. Netušila jsem, že v sobě mám i takový druh magie. Nemám ponětí, co bych si teď o tom všem měla myslet. Kdo to vůbec ovládl moje tělo? Vážně se mi moc nechce věřit, že bych to byla já.
Strážce Edrestu.
Začíná toho na mě být opravdu moc. Všechno se to akorát více komplikuje a zamotává. S každou další odpovědi mi připadá, že toho vím míň a míň.
Kolem ramen mě náhle objala silná paže. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na Deana. Usmíval se na mě jakoby mi chtěl zvednout náladu a ten úsměv mu přitom rozzářil oči. Jednu věci si můžu být alespoň stoprocentně jistá a to tím, že jsem se do něj zamilovala.
“No, až to byla jakýkoli magie… tak díky.” lehce zrudl při posledních slovech a já měla pocit, že zřejmě ještě něco dalšího, ale nestalo se. Místo toho pokoj naplnilo trapné ticho, dokud jsem nesebrala odvahu k tomu, abych mu položila jednu divnou otázku.
“Eeem, ty ses probral, když… ” nešlo mi ani přes jazyk a on mě stále pozoroval těmi svými obsidiány naprosto klidný. No, možná ani ne, ale rozhodně byl klidnější jak já. Nejraději bych z toho pokoje utekla, jenže tím by se nic nevyřešilo.
“Myslíš tu pusu?” překvapila mě jeho přímost, tak jsem se zmohla jen na rozpačité přikývnutí. Takže byl vzhůru a pamatuje si to. Sakra. Pobaveně se zasmál, když jsem nabrala ještě červenější barvu. “Lio, chápu, že to bylo kvůli magii nebo ty snad…” zmlkl a já uhla pohledem. Raději jsem jen sledovala bílou zeď, jak abych čelila jeho pohledu. Asi bych mu měla vysvětlit, že jsem ho nelíbala dobrovolně a přesto mi dík tomu došlo, co k němu cítím? Co jsem zřejmě cítila celou tu dobu.
A zrovna, když se Dean chytal něco říct, tak do pokoje vešla Blue a chvíli do nás zmateně prohlížela, než s úsměvem stočila svoje modré oči na mě.
“Tak tady jsi byla a já si říkám, kde jsi. Miriel ještě spí,” zavřela za sebou dveře a teď již propalovala pohledem Deana, “Jsem ráda, že jsi se probral. I když Erin říkala něco o nejméně třech dnech… asi se spletla.” To, že Erin říkala? Také jsem mu vlastně pomohla, aby se probral dřív?
“To díky Liině magii.” ukázal prstem na mě. Trhla jsem sebou a doufala, že nic dalšího neřekne. Naštěstí je Dean víc gentleman, než by kdo řekl.
“Tvoje magie? Já netušila, že měsíční magie zvládne i něco takového…” nechápavě nad tím zakroutila hlavou.
“To byl jiný druh magie,” podotkl hned Dean a pohledem mě vyzval, abych mluvila. S těžkým povzdechem jam tedy zkusila v hlavě zformulovat alespoň jednu smysluplnou větu.
“Já… vlastně ani nevím, co přesně se stalo. Někdo nebo něco ovládlo moje tělo… řekla, že bych neměla používat jen měsíční magii, ale i tu druhou co je ve mě…” dostávala jsem ze sebe trhaně.
“Počkat, někdo ovládl tvoje tělo?” zastavila mě hned Blue.
“Jo, říkala, že je Já. A taky něco o strážci Edrestu a reinkarnaci.” odpověděla jsem ji hbitě, jak mi na mysli hned vytanuly vzpomínky na můj včerejší rozhovor… ehm, sama se sebou?
“Strážce Edrestu?” zopakoval po mě Dean zmateně.
“Myslela tím, že jsi reinkarnací nějakého strážce Edrestu? To by dávalo smysl,” Blue došla pomalu až k posteli a pozorně si prohlédla moji maličkost.
“Co by na tom dávalo smysl?” jsem tady snad jediná, kdo to nechápe? I Dean té její teorii přikyvuje.
“Tvoje technika boje, intuitivní používání magie,” začal vyjmenovávat. Pravda, tahle by to dávalo smysl. Jenže mi to stále nejde na rozum. Ne, že bych nevěřila v reinkarnaci či něco takového, ale představa toho, že jsem v minulém životě žila tady… prostě tomu nemůžu uvěřit.
“Bylo by fajn, kdyby sis na svůj minulý život vzpomněla, ale teď bychom měli připravit snídani a promyslet, co teď budeme dělat.” poplácala nás oba po rameni a už zase mířila ven z pokoje.
Já už se taky pomalu zvedala, abych ji následovala, když mě Dean chytil za ruku. Stočila jsem k němu překvapeně pohled a přitom se střetla s těmi černými propastmi.
“Lio,” hlesl tiše, ale jakoby mu hned došla slova. Chvilku mi jen pátravě hleděl do očí a pak… mě strhnul k sobě na klín, druhou ruku mi obmotal kolem pasu a své rty jemně a přitom hladově přitiskl na ty mé.

(Fufufu... vydávání teď nebude zrovna pravidelné, ale nemyslete si, že jsem na vás zapomněla. Jenom to stěhování a všechno kolem @_@ Každopádně tady máte druhou slibovanou kapitolku^^ Co si myslíte o DeLia???
Děkuji za komentáře a vote

Vaše Sayu-chan~)