Edrest 2: Tohle už není hra✔

17.Kapitola

S Blue mi stačilo jen lehce zatřást a hned byla vzhůru. Dean se ještě na chvilku natáhl a my dvě začaly chytat snídani, kterou tvořil chleba, nějaká tvarohová pomazánka, co nám nabalila Miho a jedlé bobule z okolí, které nasbírala Blue.
Vůně těch sladkých šťavnatých bobulí probudila Miriel. Jste v polospánku docupitala k listu, na k němu byly položeny a začala jíst jednu po druhé. Jen jsem na ní chvíli nevěřícně zírala, ale nechala jsem ji jíst. Alespoň se tahle probrala sama, i když ji ještě dělá problém mít zcela otevřené oči.
Nessa se vzbudila docela brzo, ospale si sedla a následně nehodou kopla do Solomona, jenž spal kousek od ní (přeci jen ta mýtinka byla maličká). Litovala jsem jeho hlavy, která byla zasažena tvrdou botou. Hned taky si postižené místo promnul rukou a lehce naštvaně zvedl hlavu.
"Juj, promiň," hlesla nevinně Nessa a už byla na nohách, aby si ode mě vzala kus chleba a nádobu s vodou. Solomon jen cosi neurčitého zamumlal a taky se natáhl pro kus chleba. Vypadal, že by ještě rád spal a navíc byl trošičku pobledlý. Zřejmě nespal moc dobře.
Po několika minutách už byli všichni vzhůru a my děvčata začaly skládat a uklízet kožešiny i deky, když kluci dojídali. Miriel všechno hezky schovala pomocí svých kouzel a nakonec mi spokojeně přistála na rameni s další bobulkou.
"Takže vyrazíme?" zeptal se Kain, když uhasil oheň a pohledem přitom spočíval na Nesse, která lehce zrudla, ale hned přikývla. Asi jí přítomnost hezkých rytířů rozptyluje nebo se večer stalo něco velmi zajímavého.
"Teď půjdeme trochu více jižněji, takže můžeme natrefit na nějaké ty farrely nebo jiné malé potvory, co žijí v lese." varovala nás, než vykročila dál do hloubi lesa. Z mých světelných koulí se znovu stal roj světlušek doprovázejících naší malou skupinku.
Cesta lesem se mi dnes zdála delší a obtížnější. Jakoby stromy rostly najednou hustěji a výš, zapletené větve nad našimi hlavami tvořily temný baldachýn plný tajemství. Slyšela jsem jak drobné nožičky běhají a skákají po větvích, tiché pískání, vrčení a vyděšené zasyčení, ale žádný z těch tvorů nesešel dolů.
"Myslíš, že budeme brzo venku z toho lesa?" zašeptala těsně u mého ucha Miriel a narušila tím ticho, v kterém se zatím naše cesty ubírala.
"To nevím," odpověděla jsem ji stejně tiše zpět a přitom k ní lehce stočila hlavu. Nevypadala moc nadšeně z toho, že bychom měli jít tímhle lesem bůhví jak ještě dlouho. I když nevím, co ji vadilo. Většina těžkých kapek dopadla na mě nebo na vlhkou zem, do níž mi vždy měkce zajela noha a já tak za sebou zanechávala stopy, které chvíli na to zničili kluci za námi.
"Farralové jsou pro malé víly přirození nepřátelé. Rádi je loví, trhají jim křidélka..." zbytek věty nechal Dean vyznít do ztracena, protože bylo naprosto jasné, co asi tak rádi dělali dál. Bezděky jsem se otřásla hrůzou a projistotu očima prohledala nejbližší okolí.
"Dík za připomenutí," zavrčela na něj Miriel a víc se natiskla na můj krk.
"Nemyslel jsem to zlé, ale tady Lia o nich vůbec nic neví." začal se hned bránit Dean a já měla pocit, že jestli nic neřeknu, tak začne další hádka. A to by teď asi nebylo zrovna nejlepší.
"Hlavně žádné hádky." kupodivu to stačilo k tomu, aby oba dva zavřeli ústa a mě to dalo navíc prostor k otázkám. "A jak vůbec vypadají ti farralové?" Nemůžu si pomocí, ale dokážu do pod tím slovem přestavit jen něco hodně roztomilého, možná podobného kočce. Ale třeba se můžu plést.
"Jsou chlupatí, mají dlouhé uši a ocásky... no, představ do roztomilého kříženece kočky a malé opičky." Dean nad odpovědí moc dlouho nepřemýšlel.
"Mě moc roztomilí nepřijdou." podotkla Miriel tak tiše, že jsem ji slyšela jenom já.
"To je docela dobrý popis, ale rozhodně se nenech znát jejich zjevem, Lio. Jsou to malé, zákeřné potvůrky, které ti svými drápky dokážou rozsápat hrdlo." varoval mě Kain. Jeden pohled na něj mi stačil k tomu, abych začala dávat pozor na své okolí dvojnásob. Teď už je vážně nemám chuť potkat.
"Neber to tak vážně. Farralové jsou zvyklí lovit ve tmě nebo šeru lesa, takže tvoje světlušky je musí děsit." tahle uklidňující sova mi ale moc nepomohla, i když jsem Deanovi věnovala děkovný pohled.
Jen párkrát jsem cestou zahlédla kus chlupatého ouška nebo dokonce šmouhu, co v rychlosti proletěla nad našimi hlavami a donutila Miriel ještě víc se přisát k mojí kůži. Naštěstí je opravdu odrazovalo moje kouzlo lumine, a když se naskytl menší problém, tak stačilo nechat pár světlušek pohltit další a vytvořit tak jednu větší a zářivější. Jen to bylo trochu unavující, takže jsem byla vážně ráda, když les postupně řídil a my tak mohli spatřit šedou oblohu prosvítající mezi stromy i travnatou louku kousek před námi.
Bohužel ale radost z toho, že za chvíli vyjdeme z lesa, netrvala dlouho. Všechno pokazil hlasitý řev nějakého monstra, který mi rval uši a zvuky boje. Během vteřiny jsme všichni stáli na okraji lesa a sledovali, jak dva elfové (z u nichž jedna byla Daph a druhý opalený mladík s tenkým mečem v ruce) bojují proti třem přerostlým ještěrkám s... křídly???
"Wyverny," řekla jsem společně s Deanem, který se na mě hned překvapeně podíval, než chápavě pokýval hlavou a z úst mu tiše uniklo slovo 'knihy.'
Zde jim zřejmě říkají úplně stejné stejně jako u nás, akorát na Zemi jsou jen v knihách, filmech nebo seriálech. Ne moc velké, a přesto větší jak koně. Dvě zadní tlapy dost šikmé na to, aby udržely celou jejich váhu a misi předních končetin pouze křídla. Velké tlamy zdobily velmi ostré zuby, které secvakávaly těsně u elfa, který se jim snažil vyhnout a zasadit alespoň jednu ránu do těl wyvern, což nebylo lehké, když byly tři. Ani Daphiny šípy jim nevadily, protože většinou mířila vážně špatně a pak, že já mám blbou mušku

(A máme tu zástupce dračího rodu, které jsem slíbila... A novou postavu, s kterou se blíže seznámíte v další kapitole. A znovu tu máme Daph... kdo ji má rád???
Dnes bude ještě další kapitola, tak se tešte...
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu- chan~)