Edrest 2: Tohle už není hra✔

52.Kapitola

Zrovna když jsem myslela, že je po nás, tak se mi podařilo zachytit nepatrné množství magie. Zavřela jsem pevně oči a doufala, že i ta trochu pomůže. Soustředila jsem se pouze na to použít co nejvíce své moci, abych všechny ochránila a to že je něco jinak mi došlo až později, když mé tělo obalila silná záře a já se topila v podivně známém pocitu naplnění.
Cítila jsem nepatrné změny na svém těle, které způsobila hvězdná magie, co se jakoby právě plně probudila a spolu s ní několik dalších vzpomínek a hlavně na osobu jménem, Eestri. Boha, syna Luny a Soluse, jejich jediné společné dítě, jehož posláním bylo udržovat rovnováhu zde na Edrestu, kde se taky narodil, ale z nějakého důvodu se obrátil proti svým rodičům i sourozencům a chtěl všechny a vše zničit… a taky že se mu to povedlo. Kdyby nebylo moci sedmé dcery Luny, nebyl by zde již žádný život.
Před očima se mi mihla jeho tvář rámovaná dlouhými stříbrnými vlasy, byl jak bílé sluníčko, co spíš všechno spálí jak ozáří. Rovný nos a oválná tvář s úzkými rty, které měl zkřivené do prapodivného úšklebku a oči jako dvě planoucí bledé hvězdy.
Pomalu jsem otevřela oči, černé čepele zmizely, naprosto a pečeť z pod našich nohou taky, ale přesto se nikdo nepohl. Všichni si zakrývali oči, před světlem, které ze mě vycházelo. Jen mě nijak nevadilo, ale jak ho mám… ehm, ztlumit, to byla horší otázka. Naštěstí stačilo na to jen pomyslet a vše bylo takříkajíc v normálu. Až na drobné detaily.
Mohla jsem naprosto jasně cítit, že moje vlasy dosahují až na zem, seč předtím tak dlouhé rozhodně nebyly. Navíc ty pohledy ostatních…
“Lio, ty…” vydechl Dean, jehož obsidiánové oči mě propalovaly jako nějaký zázrak. Ta nedokončená věta mě tak nějak štvala. Chtěla bych vědět, co mu běží myslí i to co všechno se na mě změnilo, ale čas se zaobírat tímhle asi není…
Eyvie najednou hlasitě vykřikla a ohla se v pase, hned si dík tomu vysloužila plnou pozornost nás všech. zvláštní na tom bylo to, že ten výkřik byl plný bolesti, ale sotva po pár vteřinách se začala šíleně chechtat. Jakoby ji něco nesmírně pobavilo, a když se narovnala tak upřela tíhu svého pohledu na mě.
“Ha, takže ti přece jen tvoje magie a papínek pomohli znovuzrodil?” její hlas teď zněl jinak, více mužsky, což bylo z plných rtů ženy vážně divné. “Tohle bude ještě zábava. Kdo by si pomyslel, že ještě kdy budu schopný čelit svoji malé sestřičce.” A teď o sobě navíc mluví v mužském rodě…
Počkat! “Se-sestřičce?!” o čem to sakra mluví?
“No tak, pocházíme ze stejného lůna, drahá. A navíc teď právě nemůžeš popřít, že jsi dcera Luna…” luskla (nebo luskl, teď v tom mám zmatek) prsty a přede mnou se objevila lesklá plocha podobná zrcadlu. Mohla jsem tak vidět svůj odraz.
“Dcera Luny…?” ozvalo se od Kaina a stejně tak ze zadu od Blue. Ale já byla očima pevně ukotvena na pohledu svého odrazu, na dvou měsících a tváři, která tak připomínala Lunu víc jak kdy předtím. Pokožku jsem měla o něco bledší, tak jak si to pamatuji ze vzpomínek na minulý život a vlasy od půlky pasu černaly a sem tam se v nich zaleskla drobná hvězda, nebo alespoň tak to vypadalo.
“Jediný pravý strážce Edrestu je Lorelia, nikdo jiný nemá stejné schopnosti jako ona, protože je to dcera Luny…” Dariis došla až ke mě a opětovala mi pohled v podivném zrcadle. Lorelia...EHHhhh!! Ne, ne, ne, není možné abych byla někdo takový.
“Strážce hmm,” zrcadlo se rozpadlo a já tak mohla znovu pohlédnout do stříbrných očí Eyvie, z kterých se na mě díval Eestri. “Pěkný nesmysl, nebyla si nic víc, než můj věznitel.” Kolem hlavy mu (jí) vzplálo několik bledých plamínků a tělo obalila tmavá záře, z které pak vyšel muž s dlouhými stříbrnými vlasy v jednoduchých kalhotech a košili.
“Nah, tohle budeme řešit později, teď hlavně.. Lio, myslíš, že ho dokážeš porazit?” Dean si rukou rozcuchal vlasy, když zabrblal první větu a pak stočil pohled znovu na mě. Zmateně jsem na něj zírala, než jsem váhavě pokrčila rameny. Sice si tak nějak pamatuji jeho škálu schopností, ale nemám ponětí jestli ho zvládnu.
“Neboj pomůžeme ti jak jen to bude možné.” podpořil mě Kain.
“Taky ti pomůžu,” přidala se hned Dariis. Ohlédla jsem se na děvčata a pak znovu na Eestriho, který se jen uculil a pozvedl hlavu o něco víš.
“Oo, už se bojím.” řekl ironicky a u jeho hlavy se vytvořil další plamínek, k tomuhle ale zvedl ruku a nechal ho zvětšit. “Tak co kdybychom to rychle ukončili?” a hodil po nás ne jen tou jednou, ehm teď to už byla koule, ale mířily na nás takřka všechny ty plamínky, které kolem něj předtím vzplály.
Dean zareagoval takřka ihned, vyvolal několik dalších mečů a pomocí své magie se jimi pokusil zničit ty plamenné koule. Kain se je taky snažil udržet od nás, co nejdál, i když tím riskoval spáleniny a Dariis pomáhala svými skutečnými iluzemi, které sloužily jako dobré falešné cíle. Vlastně jsem ani nemusela nic udělat, oni se o to postarali a to kluci byli jistě dosti unaveni (nemluvě o tom, že Dean mě právě dosti překvapil).
Ovšem tohle Eestriho donutilo použít ještě silnější a větší kouzla, aniž by se musel nějak více pohnout. posílal na nás různé podobny ohně a dokonce několik pečetí, které jsem naštěstí dík hvězdné magii zvládla. Teď jsem vážně litovala toho, že tu v okolí není žádná voda, protože by se nám hodila Blue.

(Tak a od teď každý den jedna kapitola a sobotu vydán hned i prolog k novému příběhu^^  Fuuu, další dvě kapitoly budou hlavně akční, což je moje smrt... přeháním jsem pořád naživu, ale za kvalitu kapitol neručím =D Takže zase zítra~~
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)