Edrest 2: Tohle už není hra✔

24.Kapitola

Žádný sen. Můj krátký spánek byl zcela beze snů, což mě až překvapilo. Čekala jsem alespoň nějakou to divnou vzpomínku či co to je a ono nic.
Silné chrápání u mého ucha mi moc spánku stejně nedopřálo, jindy bych to ani nevnímala, protože jsem tak alespoň věděla, že nejsem sama, ale dnes… po všech těch událostech jsem prostě nemohla klidně spát.
Co když jsem tomu mohla zabránit? Pokud mi Eyvie skutečně ukázala své záměry, tak… jenomže Solomon v tom snu vypadal úplně jinak. Navíc ona možná víc o našem spojení, než já. Vždyť se mě pokusila zabít ve spánku během snění. Ale i tak se cítím trochu vinná za to, že je teď Daph mrtvá a Dean zraněný.
S frustrovaným povzdechem jsem si sedla a odhodila deku, abych v následující chvíli mohla položit svá bosá chodila na studenou zem. Pokoj byl maličký jen s dvěmi postelemi a nízkou skříňkou pod oknem mezi nimi. Blue na té druhé posteli dosáhla jako nemluvně zády ke mě a já tak opravdu potichu, abych nevzbudila ani ji ani Miriel, vyklouzla z pokoje a zavřela za sebou dveře.
Chodba ponořená do naprosté tmy mi nedělala vůbec problém, sešla jsem postupně jeden schod po druhém a se zaváháním zastavila u dveří do pokoje, v nimž leží Dean. Nevím, zda bych tam měla vstoupit či ne. Ale chci jen vědět zda je v pořádku, takže by to nemělo být divné…
Natáhla jsem ruku a vzala za kliku, kterou jsem jemně stiskla v dlani a pomalu otevřela dveře, tak abych nezpůsobila zbytečně moc hluku. Dovnitř pronikala trocha světla z venku dík nezataženému oknu, které mi naskytlo výhled na stromy, jenž sem tam ozářil bojovný paprsek měsíčního světla, co se prodral mraky.
Dean ležel na zádech přesně uprostřed velké postele tak, jak jsme ho tam položily. Erin tu už nebyla, zřejmě šla spát nahoru s Hikku. Jistě si potřebuje hodně odpočinout, když se snažila pomoci Deanovi.
Došla jsem k posteli a opatrně na ni dosedla, aniž bych přitom tušila, co to dělám a vzala ho za ruku. Byla teplá a stejně tak jako jeho pravidelně se zvedající hrudník jasně dokazovala, že je naživu. Díky bohu. Obvaz na hlavě vypadal nově a čistě, asi mu jej vyměnili ještě předtím, než šli všichni spát.
“Ještě aby ses probral,” zašeptala jsem. Připomnělo mi to jakou silou ho Solomon srazil k zemi… mám strach, že by ten náraz mohl nějak poškodit jeho mozek. Sice nejsem doktor, ale vím, že jsou úrazy hlavy vždy velmi nebezpečné. Navíc ztratil dosti krve.
Kdybych se mohla nějakým způsobem ujistit, že je v pořádku. O už mi několikrát pomohl… Stiskla jsem jeho ruku pevněji a upřela svůj pohled do jeho klidně tváře, když měsíc prorazil clonu mraků a více ozářil pokoj.
Přišlo mi jakoby někdo v měsících paprscích tiše volal moje jméno. Jemný hlas, který mi byl tak zvláštně povědomý. Ale i přes svůj citlivý sluch jsem mu vůbec nerozuměla, sotva jsem dokázala zachytit své jméno, jenže dál něco mumlal. Ne, bylo to spíše jako píseň. Píseň, ztěžkla mi víčka a celý můj svět pohltila temnota.

Zamrklala jsem. Stále jsem se nacházela v pokoji s Deanem, akorát teď byl zalitý ve stříbřité mdlém světle. Navíc se mé tělo hýbalo samo od sebe, což bylo vážně divné.
Seděla jsem obkročmo na Deanovi a sledovala jeho tvář stejně jako předtím (krom toho, že jsem na něm SEDĚLA!?). Rajčata by jistě bledla závistí nad moji rudou barvou. Jenže moje tělo bylo naprosto v klidu a se naklonilo jste blíž k jeho tváři.
“Matka mne naučila jak pomáhat slabším,” z mých úst vycházel můj vlastní a přesto cizí hlas. Matka, jaká matka? Pomalu jsem začala panikařit, ale najednou jakoby mě někdo objal. “Klid Lio, já nejsem tvůj nepřítel. Jsem ty, i když ti to zatím nedává smysl.”
Já? Jenomže já teď rozhodně neovládám svoje tělo. Nejsou to má spíš, co opouští na ústa. Nemohla jsem mluvit a i přesto se na mé tělo narovnalo jako v reakci na můj zběsilý myšlenkový pochod.
“Jsi strážce, Lio. Strážce Edrestu již od svého prvního procitnutí a budeš jim i po vás svých dalších životů, ať se znovuzrodíš do jakékoli světa. To, že jsi zde, byl osud a samozřejmě máš na výběr. Nikdo tě nebude nutit zůstávat, ale… teď musíme dát věci do pořádku. Je zapotřebí, abys zesílila a naučila se používat všechnu svou moc. Povedu tě, jen prosím neberte vážně všechno, co řeknu.” zasmála se, tedy já se zasmála. Mám v tom trochu zmatek. Strážce Edrestu? Takže žádný strážce Luny? Všechno to začíná být příliš zamotané, ty sny a teď tohle.
Poposedla jsem, zastrčila si vlasy za ucho a naklonila se nad Deanův obličej. C-co to?! Nějak z toho nemám dobrý pocit. Co se to moje tělo chystá udělat?
“Některé z tvých schopností jdou použít pouze na určité druhy zvířat, rody nebo jen na lidi. Neměla bys využívat jenom svoji měsíční stránku, drahá Lio.” měsíční stránku? Tím myslí moji magii, která využívá světla měsíce, jenž mé tělo umí vytvořit? Netušila jsem, že umím i něco jiného.
Ale to už má tvář byla tak blízko té Deanovi a moje rty ještě blíž k těm jeho, až moje hlava vypověděla službu. A pak najednou ten známý a přesto nový pocit. Bylo to jiné, než když jsem používala svoji světelnou magii. Elektrizující vlna moci mi naskytla výhled na souši nových možností a rozechvěla mé tělo, jenž překonalo těch pár milimetrů a rty se jemně dotklo těch Deanových.
Nemohla jsem tomu zprvu uvěřit. Já ho políbila, POLÍBILA!! Vážně jsem to udělala, seč jsem své tělo vůbec neovládala. Hleděla jsem přitom do jeho zavřených oči, jenž se zachvěly a na malou chvíli otevřely. Jen na malou chvíli ty dva obsidiány upřeně zíraly do mých očí a já si najednou něco uvědomila.
Zaprvé; že magie opouští moje tělo a přechází do něj. Zadruhé; moje city k němu asi nebudou jen platonické…

(Pravdu to bylo Liino jiné já, co ovládalo její tělo??? A co je to za nový druh magie, který se v ní probudil??? Hádat můžete pěkně dlouho, protože nemám ponětí, kdy bude další kapitola... úplně jsem zapomněla, že mě čeká stěhování, ale pokusím se vydat ještě do konce týdne. No, uvidíme...
Každopádně děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)