Edrest 2: Tohle už není hra✔

48.Kapitola

Zůstala jsem na ni němě zírat. Trošku mi ušetřila práci, protože jsem se ji nemusela ptát, ale její slova mi vážně vzala dech. Ona mě přece nezabila. Jak si to jen může myslet?
Snad si celou tu dobu nemyslela, že to byla její ruka, která vedla ten meč nebo že je to moje smrt její vina. Pokud ji zrovna tohle svedlo na dráhu zločince, tak to vůbec nedává smysl. Tohle ji musel někdo namluvit, vesničané na ni jistě svalili vinu za moji smrt, ale zase mi nepříjde, že by kvůli tomu… ne. Nebyl to někdo z vesnice, ale…
“Cože!?” vhrkla Miriel spolu s Hikku a Deanem, který nevypadal zrovinka nadšeně z toho, co slyšel. A to moje minulé já ani neznal a já sama o svém předchozím životě vím málo.
“Lio, pamatuješ si něco z konce svého života?” zeptala se mě rozvážně Blue a přitom mě propalovala svým modrým pohledem.
“Bylo by to jen logické, když vezmeme v potaz, že vyzabíjela celou vesnici.” podotkl Kain za mou a já měla chuť říct, že to nebyla její vinna, i když nevím, co přesně se stalo s vesnicí. Zemřela jsem ještě předtím, než se proměnila v kus bažin.
Zavrtěla jsem hlavou a ztěžka si povzdechla. “Teď už chápu, proč po mě chtěla bohyně Luna, abych se tě zeptala zrovna na tohle.” Nastalo ticho, dokonce i Dariis vypadala překvapeně.
”Lio, ty jsi znovu mluvila s Lunou?” ozvala se jako první Miriel.
“Eh, jo… bylo to celkem nedávno.” odpověděla jsem ji a následně se otočila na Dariis přede mnou a s nádechem jsem učinila první krok směrem k ní. “Možná tomu, že jsem v minulém životě žila zde těžko věřím a možná si toho ani moc nepamatuji… ale jedno vím jistě,” došla jsem až k ní a zastavila se na délku paže. “Ty jsi mě rozhodně nezabila, Dariis.” Tímhle jsem si vážně byla stoprocentně jistá.
Jedno zelené a druhé modré, obě oči mě šokovaně sledovaly a střídaly se v nich emoce jedna za druhou, jakoby uvnitř ní probíhala bouřka. No, možná že taky ano. Několikrát naprázdno otevřela ústa, ale zase je hned zavřela.
Miriel se naklonila k mému uchu a tiše mi zašeptala, “Ehm, Lio je bezpečné být tak blízko?” Jen jsem mírně pokývala hlavou, abych ji alespoň trochu uklidnila.
“Ts, sama jsi řekla, že si na moc nevzpomínáš a pak mi tvrdíš, že si seš stoprocentně jistá, že jsem tě nezabila.” naštvanost se ji měnila s nadějí, nenávistí, žalem a její oči divoce těkaly ze strany na stranu. “Jaký máš důkaz, že jsi seš tak jistá?”
Důkaz? Na maličkou chvíli jsem se zamyslela, když mi na mysl padli zatracení a naše setkání s nimi ve Vlčím průsmyku. “Takže chceš nějaký důkaz, hmm…” zaváhala jsem. Mám ji říct celý příběh nebo jen tu část se zatracenými? Ne, lepší bude říci vše.
“Jo,” přitakala. Celou bažinu naplnilo napnuté ticho, jak všichni čekali na to, co se bude dít dál. Na to co řeknu.
S povzdechem jsem teda začala, “Ještě dřív, než jsem věděla, že to jsou vzpomínky na můj minulý život tady v Edrestu, tak se mi zdály sny… na naše první setkání, na to jak jsme si hrály, cvičily svoji magii a taky na to jak těžký život jsi ve vesnici měla. My jsme byly nejlepší kamarádky, i když tě ostatní neměli rádi a většinou tě přehlíželi, tak jsem tu pro tebe vždy byl a vím, že ty bys mi nikdy neublížila.” ano tehdy byla Dariis hodně milé děvče, které chtělo jenom trochu lásky. Rukou jsem schovala jeden neposedný pramen svých bílých vlasů a pohledem jsem se zabodla do jejích dvojbarevných očí, které se leskly slzami. “Sama Luna tvrdí, že si zasloužíš druhou šanci… proto mě navštívila ve snu.” Vlastně ani nevím, proč jsem najednou řekla tohle, ale mělo to větší účinek jak všechna ostatní slova.
Za mými zády to spustilo rozruch. Mohla bych říci, že těmihle slovy jsem všechny šokovala. Dát druhou šanci někomu, kdo se pokouší zničit Edrest? Naprosto nepřípustné. Jenomže tak nějak mám pocit, že tímhle vším je něco víc. Proč by mi jinak něco takového bohyně Luna říkala.
“Počkat! Jak jako ji dát druhou šanci?!” vyhrkla nahlas Hikku.
“Já s ní strávila nějaký ten čas a podle mě není zas tak špatná, jak se o ní říká.” zaslechla jsem i Blue.
“Bohové s námi teda hrajou pěkné šarády.” Dean zněl naštvaně a Kain si mumlal jen cosi o tom, jak vyřešit tuhle situaci. Zato Miriel na mém rameni byla podezřele zticha. Čekala bych, že něco řekne, možná zařve nebo tak něco, ale ona byla potichu.
“Luna něco takového řekla…” zašeptala Dariis, jak ji přišlo těžké mým slovům uvěřit.
“Já jen interpretuji její slova,” založila jsem si ruce na prsou a pokračovala, “Každopádně, co se týče smrti mého minulého já… Tohle byla zatím poslední vzpomínka, kterou jsem měla možnost vidět a navíc mi i o tom řekla bohyně Luna. Já se za tebe obětovala. Skočila jsem do rány, která měla původně patřit tobě a z posledních sil jsem na toho útočníka použila, podle slov Luny, nějaké zakázané kouzlo, takže pokud stojíš o hmotný důkaz toho, co se tehdy doopravdy stalo... “ dramatická pauza (tu jsem si prostě nemohla odpustit), “Máš ho plný Vlčí průsmyk.”
“Zakázané kouzlo?” mí přátelé za mnou zněli jako sbor, když se snažili zpracovat to, co jsem právě řekla. Jen Dariis vypadala, jakoby se ji v hlavě rozsvítilo. Určitě ji v hlavě teď vířily všechny ty vzpomínky a hlavě to jak ji ten zrzek oblbl a pak pokusil zabít.
Natočila jsem se bokem na ostatní, “Podle všeho to byla moje hvězdná magie, která stvořila zatracené duše.”
Chvíle zaraženého ticha.
“C-cože?!” zase sbor.
“Ta hvězdná magie je tedy pěkně děsivá…” Hiiku se při těch slovech naježil ocásek.Zřejmě s těmi zatracenými nemá zrovna moc dobré zkušenosti, alespoň dle mého odhadu.
“Skoro jakoby jsi byla v minulém životě bohyně…” zamyslela se nad tím Blue a pak ukázala za mě na Dariis. “Myslím, že bys ji měla utěšit, Lio.”
“Co-” stočila jsem pohled na Dariis, které po tvářích tekly slané potůčky. Sakra.
“Oh, Lio ty jsi rozplakala našeho nepřítele.” šeptla mi se smíchem Miriel do ucha a já ji věnovala jen jeden rychlý zmatený pohled. Nemám ponětí, co je na tomhle srandovního.
Udělal jsem k Dariis jeden krátký krůček a pohladila ji po rameni, “Ehm jsi v pořádku?” Vím, hloupá otázka, ale tak nějak mě nic jiného nenapadlo.
Otřela si slzy hřbetem ruky a trochu křivě se na mě usmála, “Jo, jen… jen jsem o-opravdu ráda… že jsem si vzpomněla jako to skutečně bylo. Eestri mi musel upravit paměť,”
“Eestri,” zopakovala jsem po ní tiše.
“Ten co byl zapečetěný uprostřed posvátného lesa.” odpověděla jednoduše, “Říkal, že je můj přítel a chce mi pomoci… jenže před dvěma dny posedl tělo Eyvie a s tím, že mu jsem k ničemu, odešel.” Z nějakého neznámého důvodu mi to jméno přišlo povědomé a že posedl Eyvie? To to byl snad nějaký zlý duch nebo tak něco? Má tohle všechno snad na svědomí on?

(Chudák Lia má teď hromadu otázek... A ještě ke všemu ta nová neznámá postava... Oh, já vím, já vím, kde je ten boj, že??? Tak za prvé, váhala jsem nad zabitím nějaké postavy a ublížení ostaním a za druhé, bohužel mi tak nějak došly nápady na nějakou zajímavou smrt, která by jednoho i naštvala.
Každopádně dnes budu psát kapitolu, která bude jen samy boj, boj a já u ní asi vypustím duši, proti vydávám tak brzy a kvůli wi-fi, co si ze mě dělá dobrý den a kladivo na tu plastovou krabici vzít nemůžu >_> snad se mi podaří vynález spousta zajímavých kouzel a vytvořit tak docela dobrou kapitolu plnou akce. Drž mi palečky~~
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)