Edrest 2: Tohle už není hra✔

22.Kapitola

Tím domkem měla Hikku na mysli dvoupatrovou dřevěnou chatku na druhém konci hájku, kde úzká lesní cesta následně navazovala na další o něco širší a mířila do nejbližšího města. Tím městem byl zřejmě Lores, ale to jsou jen moje dohady. Chatka byla každopádně hezky schovaná stromy a tak bylo jistě těžké si ji všimnout, kdybyste stáli na prašné silnici mířící dál na jih a uvnitř mě nejvíce překvapil prostor.
Dlouhá chodba se schodištěm hned napravo, u z nichž byly dveře do pokoje, do kterého jsme přemístily Deana. Široká postel zabírala v místnosti takřka většinu místa, že se tam vedla pouze jedna komoda s třemi šuplíky pod oknem a noční stolek blíž ke dveřím. Erin s ním následně zůstala a starala se o jeho zranění, zatímco my tři šly prozkoumat zásobu jídla v kuchyni. Ta se nacházela na konci chodby vlevo a hned naproti ní byla koupelna, jejíž dveře Hikku zavřela.
Kuchyně byla větší s dlouhým stolem přiraženým pod okno a pecí na druhé straně. Ano, vážně pecí. Nevím , jak jinak bych to měla nazvat. V několika skříních po obvodu zdi bylo pár pytlíků koření a mouky. V dóze dokonce zůstalo i několik sušenek, na něž teď ale Miriel neměla chuť.
"Doufám, že máte nějaké zásoby jídla, protože tu toho moc není." Hikku zabouchla dvířka skříně, v které se prohrabávala.
"Byla jsem donucena toho hodně schovat, takže... jo." přišla hned odpověď od malé víly. Ta si při vstupu do kuchyně sedla na stůl a sledovala naše počínání odtamtud, nebo spíše upřeně sledovala jen mě. Asi si o mě dělá starosti.
"Dík," Blue se opřela o sůl kousek od Miriel a s vděkem pohlédla na Hikku.
"To nemusíš. Měli jste kliku, že mám zrovna namířeno do Loresu prodat pár věcí." nevesele zcela koutky svých úst, "Ale mohla jsem vyrazit dřív..." S lítostí na mě upřela svoje modré oči.
"S tím už nic nenaděláme." hlesla jsem tiše a zády se opřela o zeď hned vedle dveří.
"Kde jsi vůbec byla tak dlouho, Lio?" chtěla vědět Blue, čímž mi připomněla mokré setkání s jednou ze sester Karhalis a její podivné barvu měnící vlasy a oči jako dvě sluníčka.
"Zdržela mě jedna ze sester Karhalis, že se prý spletla. Chtěla s tebou o něčem mluvit, ale místo trend jsem tam stála já." svými slovy jsem Blue ani nepřekvapila, jakoby byly tito bohyně takové poplety normálně. I když mám pocit, že to tak fakt bude.
"Tomu věřím, zvlášť u Ori nebo Phii. A asi ti ani neřekla, co po mě mne chtěla, co?" ta je má teda přečtené.
"To neřekla, vlastně jsem vůbec nechápala, co to říká..." což je pravda a taky to její chování. Divné, ale ne tak jako to, co se stalo se Solomonem a náhle objevení Eyvie. "Ale co mě více zaráží, je Eyvie. Jakoby věděla o tom, že je Solomon otrávený zoretem... i když tam tehdy na tom bojišti byla." slova mi z ústa unikala sama, jak jsem uvažovala nahlas, aniž bych si uvědomila.
"Pravda," překvapeně jsem zamrkala na Blue, která zareagovala na moje slova. "Takže ta ženská, co vzala Solomona bůhví kam, je Eyvie?"
"J-jo... měli jsme poznat, že s ním není něco v pořádku." vždyť bylo vidět jak je bledý a taky vypadal, že mu není zrovna nejlíp ještě chvilku předtím... předtím, než zabil Daph. V očích mne zaštípaly slzy, ale hned jsem je zamrkala.
"To jste ani nemohly. Přeci jen jste nikdy neviděly jak vypadá člověk otrávený temnotou zoretů." snažila se mi nějak zvednout náladu Hikku a zároveň mě poplácala po rameni, když došla až ke mě. "Ty by sis teď měla dát koupel a trochu se prospat, stejně jako i ostatní. Myslím, že na jídlo nebudete mít moc chuť, ale přesto připravím večeři." poukázala přitom na moje zašpiněné šaty, na kterých byla Deanova krev. Dean. Snad bude v pořádku, škoda že pro něj teď nemohu udělat víc. Nějak bych mu chtěla oplatit, že mi zachránil život. "Půjčím ti nějakou spací košili a vyperu, hlavně teď moc neplýtvej magií." Dosáhla ještě a odešla na chodbu, zřejmě pro své věci, co má na Joffym. Na malou chvíli nastalo ticho, ale pouze na chvíli.
"Byly jste s Daph dobré kamarádky?" zeptala se opatrně Blue. Jestli jsme byly dobré kamarádky? No, naše přátelství mělo své mouchy, ale...
"Jo, byly." seč mě její charakter někdy dokázal pěkně štvát, tak vždy mě dostala rozesmát a přimět hned myslet na jiné myšlenky, když jsem byla smutná.
"Mě teda moc jako dobrá kamarádka nepřišla." zamračila se nad moji odpovědi Miriel.
"No, lézt lidem okolo ní na nervy už byl její um." důvod proč ji vydrželi pouze přátelství se mnou a s nikým jiným. Mě nevadilo vedle ní působit jako ošklivé kačátko, co zabloudilo a často si hraje na páté kolo u vozu, protože jsem tak měla více času na čtení a učení. Musela jsem se nad tou vzpomínkou pousmát.
"Hlavně, že máš nějaké hezké vzpomínky." usmála se smutně Blue, jakoby si sama vzpomněla na někoho koho ztratila. Miriel vzlétla ze stolu a zastavila ve vzduchu přímo přede mnou.
"Co uděláme se Solomonem?" to je dobrá otázka.
"Pokud si dobře pamatuji, tak v té knize nestálo nic o tom, že by existoval nějaký způsob jak vrátit otráveného zpět..." povzdechla jsem si.
"Takže ho asi budeme muset zabít, když ho příště potkáme." konstatovala Blue, i když i ji se tahle možnost příčila. Ale pořád lepší, než abychom zemřeli my či někdo nevinný.
"A vážně není jiná možnost?" nevzdávala se Miriel naděje.
"U jedu zoretů... ne." Hikku stála nějakou ve dveřích a podávala mi složenou lněnou košili, kterou jsem od ní s díky převzala a šla se umít. Malá víla jen smutně popotáhla jak ji slzy samy od sebe začaly téct po tváři, protože ji představa, že budeme muset zabít někoho, kdo nám pomáhal... zabít přítele, když ho příště potkáme.

(Takže, o víkendu nebude žádná kapitola... musím teď těch pár následujících pořádně promyslet, abyste mě neukamenovali XD Navíc trochu vázne inspirace... u_u
Mj. jak byste si představovali probuzení Deana??? Docela mě vaše nápady zajímají...
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)