Edrest 2: Tohle už není hra✔

47.Kapitola

Před námi stála Dariis, naprosto klidně jakoby nás tu čekala, což je docela dosti možné. Krátké bílé vlasy měla lehce rozcuchané, boty i úzké kožené kalhoty měla špinavé od bahna, jedině bílá košile vypadala docela dobře a její dvoubarevné oči lehce těkaly po bývalé vesnici, po níž tu stejně není ani památky. Zřejmě prožívala to samé jak já a viděla tu duchy.
“Jestli tě pohled na tohle,” rozmáchla pažemi, aby obsáhla celé místo, “Dohnalo k slzám, tak bys raději neměla jít dál… Nechtěj vědět, co se stalo s tvým milovaným místem a všemi tvými přáteli.” Lehce šíleně se ušklíbla, ale v jejím hlase jasně zaznívala lítost a smutek. Něco, co bych u padoucha nečekala, ale když vezmu jak se chovala v mých vzpomínkách z minulého života… otřela jsem si slzy. Navíc nevypadala tak jako v tom snu, určitě se muselo něco stát a mám pocit, že to pro nás neznamená nic dobrého.
Hikku si odplivla znechuceně na zem a udělala pár opatrných kroků blíž k ní. “Tss, nemám páru o čem to tu žvaníš, ale nech mě hádat. Jsi Dariis, že?” poukázala na ni prstem, nastražila uši jejím směrem a netrpělivě pohupovala ocáskem ze strany na stranu.
“Jsem,” odpověděla ji Dariis překvapená její otázkou. “Myslela jsem, že už budete vědět jak vypadám.” pohled dvoubarevných očí přesunula na mě.
“To víme. Já se jen chtěla ujistit, že nevrazím špatné osobě.” uchechtla se Hikku a už udělala první krok, aby dokázala, že nemluví do vzduchu, když jsem ji zastavila. Chytla jsem ji za ruku a donutila ji se na mě podívat. Nevypadala zrovna nadšeně, dokonce na mě zavrčela, aby ji pustila, jenže já svůj stisk tak akorát zesílila.
“Nejednej ukvapeně, Hikku.” stoupnul si k ní z druhé strany Kain s jednou rukou na svém meči u pasu. K boji byl připravený i Roccon kousek za ním, který svým tělem chránil malou Erin a Dean vedle mě. Stačil by její jediný pohyb a oni by bez váhání tasili. To jen já stále váhala kvůli těm vzpomínkám a tomu, co mi řekla Luna.
“Ale on-”
“Nejdřív musíme zjistit, kde je Blue.” přerušila jsem ji a přitom se ji zadívala do očí, dokud si rezignovaně nepovzdechla. Ano, to je teď prioritní. Pustila jsem Hikku a udělala jeden nepatrný krok blíž k Dariis, která nás se zájmem sledovala, a když už jsem se k ní chystala promluvit, tak mě předběhla.
“O svoji vodní kamarádku se nemusíte obávat.” na chvíli zavřela oči, “Jen se nechtěla ušpinit, tak šla hezky pomalu… a dřív, než se mě zeptáte, tak ne. Nic jsem ji neudělala, nakonec.” probodla nás svým dvojbarevným pohledem.
“Jako bychom ti to věřili.” šeptla Hikku se zlostným pohledem.
“Hm, ale ona mi fakt nic neudělala.” známý hlas vyšel zpoza Dariisiných zad. Akvamarínové vlasy s dvěmi bílými proužky, jasně modré oči a její oblíbená jednoduchá tunika a kolem ní vznášející se voda z bažin. Blue. Používala svoji moc tak, aby chodila po suché zemi a tak se moc neušpinila… o moc rychlejší takhle ale nebyla.
“Blue!” vykřikla jsem a chtěla za ní, jenže mě zastavil Dean. Vzhlédla jsem k němu. Jeho obsidiánové oči podezíravě těkaly pohledem mezi Dariis a Blue, která pokračovala ve své chůzi dál, až se zastavila kousek od nás.
“Musíme si být jistí, že není v její moci.” řekl tiše směrem ke mě a ostatní jen němě přitakali. Sice nerada, ale taky jsem musela souhlasit, seč jsem věřila jak slovům Blue, tak i Dariis.
Probudila jsem v sobě hvězdnou magii a zkrátila vzdálenost mezi mnou a vodní nymfou, “Promiň Blue, chceme si být jen jistí. Stačí když mi jen podáš ruku,” natáhla jsem k ní pravačku a čekala, co udělá. Zmateně na mě chvíli zírala, než s úsměvem vložila svoji teplou dlaň do té moji.
Nic.
Necítila jsem na ni žádnou Dariisinu iluzi nebo nějaké jiné její kouzlo. Vlastně kromě její magie, která ji jemně celou obalovala, jsem nic jiného necítila. Kdyby byla pod nějakým kouzlem nebo iluzí, tak bych hned ucítila úbytek sil, jenže Dariis ji z nějakého důvody vyprostila sama ze své moci.
“Takže ses naučila nějaké nové kouzlo, co jsem byla pryč?” zeptala se mě Blues mírným úsměvem, když jsem její ruku pustila.
“Tak nějak,” obrátila jsem svůj pohled směrem k Dariis stojící za nehnutě za ní. “Co se vůbec stalo?” Nedalo mi to, přece jen proč by ji unášela a pak ji jen tak pustila? Navíc vypadá tak nějak bez života, ne jako když se objevila v tom snu (nebo cože to bylo).
Při zaznění mé otázky se ošila a uhla pohledem, který zabodla do trsu nějakého plevele. “Já vlastně ani přesně nevím. Ale když jsem se probrala, tak jsem stála pod nějakou podivnou střechou uprostřed bažin a ona mi prostě jen řekla, že mě už k ničemu nepotřebuje…” pronesla zamyšleně Blue a své modré oči upřela na Dariis stejně jako já, i když já se teď snažila zpracovat to, co řekla. Z nějakého neznámého důvodu mi vnitřnosti sevřel děs, jak mluvila o místě, kde se probudila.
“To tady v těch mokřinách může i něco stát?” poukázala Hikku na fakt, že tu není moc stabilní půda a se zamračením si založila ruce na prsou.
“Kdysi to býval střed posvátného lesa.” řekla Dariis naprosto bezvýrazným hlasem a moje srdce sevřela ještě vetší úzkost, i když mi stále nedocházelo proč. “Věděla jsi, co tam bylo zapečetěno, Lio? Oh, jak hloupá otázka… jistěže jsi to musela vědět.” zasmála se nevesele a zvedla svůj dvojbarevný pohled na mě.
Zamračila jsem se, jak jsem se snažila přijít na to, co tím má na mysli. Ale akorát mě z toho přemýšlení rozbolela hlava,bylo to jako bych si ani raději na tento fakt nechtěla vzpomenout. Už jen ten strach, který spaloval moje vnitřnosti mi stačil k tomu, abych zavrtěla hlavou.
“Ah, pravda… zapomněla jsem, že si nepamatuješ mnohé ze svého minulého života. Vždyť si nepamatuješ ani to, že jsem to byla já, kdo tě zabil.”

(Tahle kapitola měla být venku už včera, jenže malá bílá krabička se rozhodla stávkovat a štvát mě..... 💢 Ale snad to nevadí, dnes budou dvě kapitoly~
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)