Edrest 2: Tohle už není hra✔

54.Kapitola

Deanovi se zrovna povedlo useknout tomu monstru jeden z jeho mohutných rohů, když se mi podařilo vytvořit pomocí hvězdné i měsíční magie několik hmyzu podobných stvoření ze světla, které tu bestii kousala a nebylo pro ni nijak jednoduché je pohltit, protože byla stále ve vzduchu a rychle měnila svůj směr. Navíc taky působila jako dobré rozptýlení, což bylo pro Dariis jako požehnání. Už totiž nedokázala tak rychle vytvářet nové a nové klony jak jí ubývalo sil a podobně na tom byli i kluci, kteří už bojovali víc jak dost.
Z tvrdého světla jsem vytvořila další jehly, ale tentokrát se více pokusila o tvar dýk nebo něčeho tomu podobného… no, vznikly z toho nakonec kratší meče, kterých jsem kolem toho monstra vytvořila více a zaútočila jsem jakmile kluci i Dariisiny iluze ustoupili. A sotva se do jeho kůže zařízlo nad třicet krátkých mečů z tvrdého světla ze smíšené magie, tak jsem stvořila další a útok opakovala, což bylo namáhavé víc jak jsem si myslela, ale stále lepší než útočit jen jedním mečem. Navíc jsem pak mohla využít hvězdné magie a ostří mečů tak prodloužit, abych zasáhla nějaký důležitý orgán, tedy pokud vůbec má nějaké orgány…
Dean i Kain se stáhli až ke mě a ztěžka oddechovali, zatímco monstrum stvořené Eestrim pomalu se přestalo hýbat. “Dobrá práce, Lio.” hlesl Kain unaveně se opírajíc o svůj meč.
“Vy jste odvedli největší kus práce,” odpověděla jsem a přitom si všimla, že mu po tváři teče krev z rány na čele. Ani Dean na tom nebyl zrovna nejlíp a to jsme ještě neměli vyhráno.
Dariis naprosto vyčerpaně dopadla na zem do prachu, jakmile se ztratila i poslední z jejích iluzí a zírala na vzdálenou postavu, která nás probodávala stříbrným pohledem. Budu hádat i jí předtím propůjčil trochu svoji moci, aby byla silnější, ale neposedl ji tak jako Eyvie a mě by zajímalo proč, jenže na to teď vážně není čas.
´To protože má moje požehnání.´ ozval se tichý hlásek v moji hlavě a já dík tomu málem nepostřehla to jak se z těla toho monstra stala ohnivá vlna. Bariéru jsem vztyčila takřka na poslední chvíli, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.
Sakra, zaklela jsem v duchu a ozvěnou mi by zvonivý smích. Až po chvilce mi došlo, co bylo tím požehnáním myšleno, jenomže to už jsem jaksi letěla vzduchem pryč od svých přátel. Eestri se zřejmě naštval a já byla ta první, které se chtěl zbavit (to asi proto, že jsem ještě stále mám dost energie… kupodivu, i po té hromadě použité magie).
Dopadla jsem několik metrů za holkami a tvrdě si narazila záda, až mi to na malou chvilku vyrazilo dech. Bolest byla nesnesitelná, ale horší bylo to, že mě nejen odhodil tak daleko a tvrdě, ještě mi musel i dupnout na hrudník.
Obrátila jsem se na bok a prudce se rozkašlala, jen abych do plic dostala kouska vzduchu, a přitom zvlhčila zem pode mnou mými slinami. Eestri stál kousek za mnou a pobaveně mě sledoval, zatímco ostatní museli být stejně v šoku jako já. “Co kdybychom už si přestali hrát?” řekl to tak sladce, že bych i věřila v jeho někdejší nevinnost, kdyby mi hlavou neproběhl obrázek toho jeho šíleného smíchu.
Když jsem nabrala dech, tak jsem si otřela ústa a opřela se o dlaně a zvedla k němu hlavu. Jeslti si chce přestat hrát, tak je to pro nás velmi špatné, protože je to přeci jen bůh a my jen obyčejní smrtelníci. Jak ho asi porazili předtím, jak ho zapečetili?
´Bylo nás tehdy na něj víc… sestřička Anelis, sestry Karhalis, tehdy přišel na pomoc i Belles, ale stále jsme ho dokázali porazit až moc pozdě a to se tentokrát nesmí opakovat.´ ozval se mi v hlavě znovu hlas mého minulého já, což je hodně divné. Jak se mnou může mluvit, když jsem to vlastně já?
Díky tomu jsem ovšem přestala věnovat pozornost Eestrimu, který si mé mlčení a tupé zírání na jeho osobu vysvětlil po svém (popravdě myslím, že by bylo fuk, jestli bych něco řekla) a s úšklebkem uvolnil děsivé množství magie, jejíž temnota se nasála do okolního prachu, co kolem něj začal vířit. “Nechám vás zemřít jako první, měli byste být potěšeni.” uchechtl se a bylo vidět jak jeho oči září vzrušením, potěšením, jenž mu způsobuje už jen pomyšlení na to, že někoho zabije.
´Původně byl on vládcem, ochráncem a hlavním bohem Edrestu, ale… řekněme, že se něco zvrtlo.´ šeptl mi hlas v hlavě ve chvíli, kdy jsem zaslechla několik sprostých nadávek (i mě jedna ulítla). Právě teď mě více zajímalo jestli je nějaké, byť sebemenší, možnost jak ho porazit a ne nějaké hodina historie od mého minulého já (i když by mě zajímalo, co se tak mohlo zvrtnout, aby přeskočilo bohovi).
Pokusila jsem se pohnout, ale sotva jsem si dokázala sednout, jak mě bolela záda a stále se mi dýchalo trochu hůře a to i díky tomu zvířenému prachu, který při doteku pálil na kůži. Podívala jsem se na spálená místa na svých pažích, “Co to-?!”
“Nemyslela sis snad, že bych vás nechal umřít jednoduše, že ne?” sklonil se ke mě a věnoval mi jeden milý úsměv, který by klidně mohl patřit starostlivému bratrovi, kdyby z jeho úst nevycházela jedovatá slova. Chytil moji bradu mezi palec a ukazovák a přiblížil své rty až k mému uchu, takže jsem mohla na své kůži cítit jeho teplý dech. “Ale nejdřív asi nechám zemřít je,” zašeptal a oddálil se, aby mi mohl otočit hlavu směrem na mé přátelé.
Blue držela v objetí malou Erin a zároveň se snažila chránit i Hikku před tmavým prachem, který byl snad všude. Kain podpíral Dariis a zároveň odrážel útoky zoretů, kteří vyráželi z prachu země a zase v něm i mizeli. A Dean tam bojovně stál a pomáhal jim, seč mu síly stačili, i když jsem na něm jasně viděla, že se chce rozeběhnout za mnou a probodnout toho zmetka.
Temný prach, kterého stále přibývalo, jim sžíral kůži stejně jako mě, i když kolem nich ho bylo více. V tu chvíli mi došlo, že tu skutečně umřeme.Věděla jsem, že je to svým způsobem sebevražedná mise, ale tak nějak jsem stále doufala… a stále doufám, že se stane zázrak. Udělala bych cokoli, klidně se vzdala i svého vlastního života, jen aby oni mohli žít. Cokoli!

(Musí to přece být pořádně zajímavé, napínavé... Co myslíte, že se teď stane??? Nebo co byste chtěli, aby se stalo???
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)