Edrest 2: Tohle už není hra✔

32.Kapitola

Dnešní den byl tak dlouhý a plný únavného tréninku, že jsem si ani nevšimla, že jsem usnula. Jen mě náhle obklopila uklidňující temnota, když jsme si sedli, abychom nabrali trochu dech. Dean byl vážně dobrý učitel, ale taky přísný a bylo docela jedno jaký vztah jsme spolu měli (nebo možná i dík právě tomu vztahu, chtěl abych se uměla dobře bránit).
Temnotu snu najednou protl něčí hlas. Napřed tiché volání začalo být hlasitější a srozumitelnější, "-o! Lio!"
Prudce jsem otevřela oči a rychle toho zalitovala, protože mi hned v očích zapíchaly ostré paprsky slunce. Nepamatuji se, že by za těch několik dnů, kdy zasvítilo slunce. Navíc ten hlas, byl mi nějak povědomý, ale zároveň nepatřil nikomu z mých přátel. Dívčí hlásek, vysoký a přesto hezký. Tak známý. Zamrkala jsem proti slunečnímu svitu a spatřila přívětivou lehce oválnou tvář a dvojbarevné oči, jedno modré a druhé zelené. Její bílé vlasy byly kratší jak posledně a rozhodně byla starší, tak šestnáct let možná. Dariis. Ale tohle není jako ty sny předtím, volala mě mým jménem.
"Lio, neříkej, že už jsi unavená. Vždyť jsme ani nezačaly?" řekla naoko naštvaně, ale hned mě obdařila širokým úsměvem, který odhaloval její bílé zoubky. Nezačaly? S čím?
Moji myslí proběhl krátký příval vzpomínek na to jak ji stříhám, jak společně cvičíme magii a kolikrát na ni používám svoji očistnou měsíční magii. Taky na naše tréninky boje s mečem, tedy spíše klacky a střelba z provizorně vyrobených luků. Dnes jsme měly cvičit vyšší magii, což bylo často dosti unavující a Dariis se mi vždy smála, když se mi kouzlo nepovedlo tak, jak bych chtěla.
"Jen jsem na chvíli zavřela oči, protože mě to kouzlo zmohlo." bránila jsem se. Můj hlas, mé druhé já, můj minulý život. Že by tohle byla vzpomínka z mého předešlého života? Ne jako ty zvláštní sny předtím, které mi moc smyslu nedávaly.
Dariis se jen zasmála a poplácala mě po koleni, abych vstala, "Pojď musím ti něco ukázat. Já náhodou od tebe nelenila a cvičila." lehce vyplázla jazyk, ale hned zase zvážněla, když nadšeně dohopkala do středu menší mýtinky, na které jsme často trávily svůj volný čas. S tváří namířenou ke mě zavřela oči a soustředila se. Vstala jsem a přišla k ní blíž, abych lépe viděla, co bude dělat.
Po maličké chvilce, kdy se nic nedělo, vzduch kolem ni zapraskal a lehce zdeformoval její postavu, jak svou myslí ohýbala realitu. Zvedla ruce dlaněmi vzhůru a z nich vyletěli dva velcí pestrobarevní motýlci, kteří vypadali jako živí. Mávali svými krásnými křídly a než dosedli na zem, spojili se v jednoho ještě většího. Na pevné půdě začala další metamorfóza, z motýla na drobnou šelmu s dlouhýma ušima a huňatým ocáskem. Feara, něco na způsob divoké kočky Edrestu. Béžový kožíšek byl tak hezky načechraný a vypadal tak hebounce.
"Páni, zlepšila ses!" tleskla jsem a natáhla ruku k malé feaře, která si ji očuchala a s nezájmem se začala čistit. To mě rozesmálo.
"Klidně si ji pohlaď." pobídla mě Dariis a já ji poslechla. Moje prsty nepropadly skrz jako u jejích posledních iluzí, ne. Srst, kůže i každičký pohyb drobného zvířete, to všechno jsem cítila. Byla jako skutečná, kdybych neviděla jak vznikla, tak tomu ani nevěřím. Tahle iluze bylo dokonalá, naprosto bez chybičky a já pociťovala hrdost za svoji kamarádku. Taky jsem ji hned objala.
"Tohle se ti vážně povedlo, Dariis!" vykřikla jsem a smála se spolu s ní. V pevném objetí jsme strávili ještě hodnou chvíli, ale to již tahle vzpomínka začala blednout. Znovu jsem se začala propadat do temnoty, kterou narušoval otravný zvuk budíku...

Jak já nesnáším budík, proto si většinou nastavuji buzení na mobi... lu... Budík? Co to?
Rychlostí blesku jsem seděla na své posteli u nás na dědině ve svém pokoji plném plyšáků a samolepek motýlů, co mi jednou dala babička. Ze zdola jsem jasně slyšela řinčení hrnců, jak nějaký nešika špatně poskládal pokličky a rendlíky, které ve skříni často dělaly neplechu a pak padaly na nohy nebo někdo prostě naházel čisté hrnce do skříňky a bylo mu naprosto jedno, že když ji někdo příště otevře, tak zažije šok.
Byla jsem doma. V našem starém baráku ve vesnici, jenž nikdo nezná a všichni by se ji raději vyhli. Ale jakto?! Ještě před chvíli jsem stoprocentně byla na Edrestu a ještě předtím v Praze, takže jak je tohle možné?!
Zmatená známým místem, jsem vstala z postele a došla ke vysoké skříní, která stála bokem k posteli a na níž bylo zrcadlo. Moje vlasy nebyly mléčně bíle, ale zase hezky kaštanové, tak jak jsem na to byla po celý svůj život zvyklá, ale tak nějak mi to vůbec nepřidávalo na klidu. Uši byly taky normální lidské a to nemluvě o očích. Teď už jsem rozhodně nebyla strážce Edrestu, ale jak je tohle možné?
Musel to být sen, projelo mi myslí automaticky. Ano sen, ale na to se mi to zdálo dosti živé. Nemohu jen tak příjmout to, že to byl pouze sen. To nejde.
Všechna ta magie, prožitá dobrodružství, chutě, doteky a ostatní věci. Nijak se mi nelíbí ta vnucená myšlenka a už vůbec to, že jsem tady. I kdyby to byl jen sen, tak se neprobudím doma, ale v Praze. Něco mi tady na tom nesedí. A ten sen předtím. Moc Dariis...
"Lio, neříkej, že ještě spíš!" křikla Daph, která vtrhla do mého pokoje jako by byl její a hnedd mi hupsla do poslele. Věnovala mi jeden dlouhý zkoumavý pohled, než prstem poukázala na moji maličkost, jenž byla v šoku. "Snad nemíníš jít v tomhle ven." řekla lehce znechuceně, jenže já právě nedokázala myslet na nic jiného, jak na ni. Seděla na posteli, dýchala, mluvila a chovala se jakoby se nic nezměnilo.
Ona je živá! Daphne žije, to bylo to jediné, co mě zajímalo. Anichž bych si to uvědomila, tak jsem zkrátila vzdálenost mezi námi a sevřela ji pevně ve svém náručí, zatímco moje oči spustily stavidla.

(Tak kolik lidí jsem překvapila??? A co si o tom všem myslíte??? Je to kouzlo Dariis nebo se Lia vážně vrátila domů??? A nebojte ještě se do Edrestu vrátíme,
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)