Edrest 2: Tohle už není hra✔

34.Kapitola

Domů jsme se vracely s dvěma taškama plnýma chipsů, krekrů, tyčinek a čokolády. Podle Daphiných slov je u nás v baráku chlastu dost a limonády jakbysmet, jen mám chybělo to občerstvení a něco dobrého na zub a jí se rozhodně nechce péct. A já v tom nejsem moc dobrá, takže ani to nechce riskovat.
“Mamka mi ještě z Anglie poslala nějaké domácí čajové sušenky, tak jistě máme dosti dobrot  a zítra ráno si půjdeme zaběhat, abychom moc neztloustly.” doplnila, když jsme opustily poslední obchod a zamířily si to rovnou domů.
“Běhat?” zhrozila jsem se, protože vážně nesnáším běhání s Daph. Jako takové mi běhání vážně nevadí, ale s Daph? To nechtějte nikdo zažít. I když jde spát třeba ve tři rána, tak už je v pět na nohou, pije něco co považuji za jedovaté a potom klidně celé dvě hodiny poklusává i v tom nejhorším počasí. Takže jestli se zítra zatáhne a bude pršet, tak to není žádná výmluva.
“Ale no tak, Lio. Sce tvrdíš, že je jedno co jíš a nepřibíráš,” dloubla mě loktem do žeber, “Ale nikdy nevíš, kdy se na tobě ta kilíčka projeví…” a i s taškou v ruce mě začala štípat do boků jakoby mi chtěla ukázat, že tam mám přebytek tuku.
“Hej, nech toho!” okřikla jsem ji, jenže mi to nijak nepomohlo. V očích se ji zalesklo a místo štípnutí mě polechtala a nakonec pevně objala. To už jsem se smála, nešlo si pomoci, když zná moje slabá místa.
“Nenechám, protože jsi až příliš snadná kořist a navíc, nelíbil se mi ten tvůj zamračenej obličej, cos měla po celou dobu našeho nákupu. Pokud ti dělá starosti ta kniha, kterou jsi ztratila, tak ti ji pak klidně pomůžu najít.” starostlivě si mě prohlédla. Takže si o mě dělala starosti? To je od ní milé, A zrovna v ten moment přiblížila své rty blíž k mému uchu, jakoby mi chtěla pošeptat tajemství. “A to nemluvě o těch dvou krasavcích za námi, kteří na nás doslova zíraj.”
Jistě, co jsem od svoji kamarádky taky mohla čekat, vždyť ji již nějakou tu dobu znám. Přátelství je u ní až na druhém místě, hned po zábavě spojené s kluky. Už měla tolik kluků a to nemluvě o pár jednorázovek, kterými se mi pochlubila. Od doby,co začala navštěvovat různé párty a oslavy, na než ji pozvali, tak dosti změnila svůj vkus i zásady. Dřív by nešla s klukem hned do postele, nejdřív by s ní zašla alespoň dvakrát na rande a ověřila si zda umí dobře líbat, teď ji stačí jen, když to umí s rukama a řečičkama. No, je to dospělá žena, tak je to její věc.
“Nazdárek,” zamávala na ty dva za námi a já se jen nenápadně otočila, abych viděla na ty její objevy. Byly zhruba stejně vysocí a oba byli oblečení vcelku vkusně, ne jako někdo z vesnice, takže tudy buď projíždějí nebo jsou u někoho na návštěvě a já spíše tipuji tu první možnost. Špinavý blonďáček a brunet, aby se zelenomodrýma očima a pobodnýma rysama, tak hádám, že to jsou sourozenci nebo alespoň příbuzní.
“Ahoj děvčata, z nákupu?” oplatil pozdrav vesele brunet, když k nám přišli blíže. Poukázal přitom na naše nákupní tašky plné sáčků chipsů a podobného. Tvářil se mile, dokonce nám oběma věnoval zářivý úsměv a stejně tak ten druhý, i když ten jen pokývnul hlavou na pozdrav a zatím nic neřekl.
“Ano, z nákupu. Hodláme si udělat takový menší mejdan jen ve dvou, ale koupily jsme toho vážně hodně.” Daph mě pomalu pustila ze svého sevření a svůdně zamrkala na oba mladíky před námi, až jsem se až ní skoro styděla. Skoro, přeci jen tohle je Daph. Taková je vždycky, zato chudáci ti kluci, které odkopla, protože ji už nebavili a protože se bojí pevného vztahu. Její první kluk ji toho nasliboval a nakonec ji na dal kopačky na Valentýna, který si pro ně hezky naplánovala a ani ji neřekl proč. Možná proto teď bere vztahy jako nějakou hru nebo co.
“Vážně?” zajímal se brunet.
“Omluvte nezdvořilost mého bratr, já jsem Ben a můj bratr je Erik.” představil je špinavý blonďáček, čili Ben, a přitom si mě pozorně prohlédl od hlavy až k patám. Měla jsem z něj divný pocit, nelíbil se mi. On ani jeho bratr, při pohledu do jejich zelenomodrých očí mě mrazilo v zádech. Něco nebylo správně, něco s nima, s touto situací, naším prázdým domem i Daph, ale nějak nemohu přijít na to co. V moji hlavě je podivný blok, který nejde zničit a ty myšlenky o tom, že je Edrest jen výplod moji fantasie. Tomu nevěřím.
“Já jsem Daphne a moje kamarádka je Lia.” doslova zavrkala na Erika, který ji oplatil snad ještě širším a asi podle něj odzbrojujícím úsměvem.
“To jsou velmi hezká a celkem neobvyklá jména.”
“Lia je zkratka nějakého jména?” zajímal se Ben.
“Ne, prostě mě mamka pojmenovala Lia.” odpověděla jsem lehce uraženě. pamatuji si jak mi vyprávěla, že mě chtěla pojmenovat Amelia, ale tak nějak místo toho napsala jen Lia. Ben překvapeně zamrkal, ale hned se pousmál a tváří se mu mihl velmi nebezpečná pohled. Opravdu se mi nelíbí a nejraději bych šla už domů, ale Daph je Daph a tu odsud neodtáhnu ani stádem koní. Ne dokud je nepřesvědčí, aby za námi přišli, což se mi moc nezamlouvá.
“A moje jméno tě nezajímá?” řekla naoko naštvaně moje kamarádka, ale pak se zase usmála a ukázala jim tak svoje bělené zuby. “Co kdybyste se k nám stavili na nějaký ten film třeba, tedy pokud nemáte nic jiného na práci.” Co jsem říkala. Už ji přeci jen znám.
“Jasně, ale nejdřív budeme moci tak po obědě.” Erik mrknul na hodinky, které rozhodně nebyly nejlevnější a pak na svého bratra a ten jen přikývnul.
“Jsme tu na návštěvě za naší babičkou, takže vážně dřív nemůžeme.” doplnil ho Ben.
“Jasně,” Daph vytáhla ze své malé kabelky, jenž vždy nosí, ústřižek papíru, kam v rychlosti napsala adresu mého domu a podala jim ji. “Budeme vás očekávat.” mrkla na ně ještě, než mě popadla za ruku a začala mě táhnout pryč od nich. To snad nemyslí vážně.

(Jste chvilku v těle ujeté realitě, vážně slibuji. V příští kapitole bude zase nějaká ta vzpomínka, tak snad si Lia dá dvě a dvě dohromady. Co myslíte???
Přeji vám krásné Velikonoce, i když já je neslavím... Tak a já se jdu nachytat na trhy a doufat, že pak půjdeme na pizzu. Mám na ní děsnou chuť XD
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)