Edrest 2: Tohle už není hra✔

38.Kapitola

Temnotu prozářilo jasné světlo, jenž mě na maličkou chvíli oslepilo a já tak měla alespoň možnost si uvědomit, že jsem zase v nějakém snu. Poddala jsem se únavě z používání hvězdné magie a zřejmě tam usnula rovnou Deanovi v náruči. Bože! Já to fakt udělala.
Pomalu jsem se rozkoukala po tmavém místě, kde mnoho světla kromě toho prvního záblesku nebylo. Na zemi kvetlo pár svítících květin v plném květu a oblohu prozařovala pouze jasnost viditelné mlhoviny v blízkosti Edrestu a hvězdy. Měsíc jakoby se raději někam schoval, nikde jsem ho na nebi neviděla.
Jeden nepatrný čvachtavý krok mě upozornil na to, že stojím snad na břehu nějaké říčky nebo něco takové. Podívala jsem se pod nohy a k mému překvapení zjistila, že spíše stojím v louži. No, možná v nějakých mokřinách... když to vezmu kolem a kolem.
Nejzvláštnější na tom bylo to, že mi to místo přišlo tak nějak vzdáleně povědomé. Pokroucený strom asi sto metrů ode mě, velký kámen za ním a nepatrná cestička mezi nimi. Jako bych už tohle někde, někdy viděla, ale rozhodně ne v takovémhle stavu.
"Jak se ti líbí Fostr teď, Lio?" ten hlas mi byl tak mrazivě známý, z mých vzpomínek. Dariis. Opatrně jsem se otočila, jenže za mnou nestála ona známá bílovlasá postava, ale někdo naprosto jiný... Musela jsem pořádně zalovit v zamlžený paměti, abych si vzpomněla na jméno té zelonovlasé bojovnice. Naposledy jsem ji viděla ještě ten den, kdy zemřela Daph a pak se někam ztratila a s spolu s ní i tak nějak vzpomínky na ni. Nessa.
"Ehm," na chytřejší odpověď jsem se bohužel nevzmohla. Co ta tady dělá? Není tohle jen další divný sen?
Široce se usmála a udělal pár kroků blíž ke mě a za té cesty ze sebe nechala opadnout iluzi, jenž nás všechny oblbla. Zelené vlasy jakoby náhle ztratily svou barvu a zarostly zpět do hlavy, jak byly najednou kratší a jedno z očí zmodralo, zároveň se změnila i její postava a tvar tváře, rtů, nosu. Předvedla mi krásné představení s poněkud děsivým zjištěním nakonci.
"Hmph, nechce se mi věřit, že by se moje drahá Lia převtělila do takové nicky jako jsi ty." přejela mě zkoumavým pohledem a naprosto ignorovala můj šokovaný výraz. Nemluvě o tom, že mě právě urazila. "Ale tvoje oči barvy měsíčních kamenů vypovídají za své. Nikdo jiný nemůže mít oči jako dva malé měsíce... Ty jsi přece zdědila po své matce, že Lio." Po matce? Co tím jako sakra myslí? Normálně mám hnědé oči a ne takovéhle, ty mám jen zde v Edrestu a pokud vím, tak... jen bohyně Luna má podobné. Ale to je nějaký nesmysl.
Rázně jsem zavrtěla hlavou, "Hele já nemám vůbec ponětí o čem tady mluvíš." Překvapeně zamrkala, ale nenechala se vyvést z míry. Hned ji tvář zase zdobil lehký úsměv.
"Oh, promiň. Já zapomněla, že nemáš vzpomínky na svůj minulý život." pronesla omluvným tónem a s mírným smutným povzdechem si zandala jeden bílý pramen za ucho. "Možná je to i dobře." řekl tak bolestně, že jsem ji měla chuť obejmout.
"Ha, proč jsem vůbec tady... " rozhodila jsem rukama, poukazujíc tak celé naše okolí. Dariis očima projela celé naše okolí.
"To je tvoje magie, to nevíš?" bez zaujetí cvrnkla do kolem proletajícího malého broučka. "Ale ten hmyz bys z toho mohla vynechat."
Zůstala jsem na ni němě zírat. Co to řekla? Moje magie... "C-cože?" rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak proč to tu vypadá takhle a proč je tu ona? To přeci nedává smysl.
"Ah, zdá se, že tentokrát se naše role vyměnily." znovu si povzdechla, ale tentokrát se hned po tom zasmála situaci, v níž jsme se nacházely. "Zavolala jsem tě hned jakmile jsi zničila všechny moje iluze a to jen proto, abych tě varovala před používáním tvoji magie... tedy pokud chceš zůstat tím kdo jsi i nadále." Zdá se mi to nebo snad mluví v hádánkách?
"To nechápu," odpovědí mi bylo další povzdechnutí, ale to mě nezarazilo v pokračování. "Nesnažila ses nás těmi svými iluzemi zničit? Co jsem asi jako měla dělat, než použít svoji mo-"
"To chápu, ale... ale asi jsem to tak nějak přehnala." naklonila hlavu na stranu a znovu si mě prohlédla od hlavy až k patě. "Pokud se mi nebudete plést pod nohy, pak můžu tvým přátelům a tobě slíbit bezpečný návrat domů, Lio. Rozhodnutí je jen na vás," otočila se k odchodu, ale než udělala nějaký krok, tak jsem ji chytila za ruku.
"Proč?" proč by nám chtěla dávat šanci? Nejsme nepřátelé?
Stočila ke mě svoje dvojbarevné oči, které ji v minulosti způsobovaly tolik potíží. "Ze staré známosti a taky proto, že..." najednou upnula pohled do země a chvíli rozmýšlela zda pokračovat ve své řeči. Nakonec se mi vytrhla a několika rychlými kroky zvětšila vzdálenost mezi námi. "Promysli si moji nabídku dobře, ale teď už je čas se probudit, Lio. Jen mi předtím něco řekni... taky, ehm taky by jsi brečela, kdybych umřela?" její otázka mi vzala dech. Co bych ji na tohle měla odpovědět? Moje vzpomínky na ni nejsou špatné, jako Nessa byla docela milá, seč upovídaná...  asi bych i možná byla smutná.
Moje mlčení si vyložila jako zápornou odpověď a tak se jen smutně pousmála a zmizela v mlžném oparu. Jako bych ji spíše překvapila, kdybych řekla, že by mi nějaká ta slza ukápla.
Ještě nějakou dobu jsem hleděla na prázdné místo přede mnou, než jsem se znovu rozhlédla a našla těch pár povědomých míst. Tohle, že je Fostr? Mám pocit, že to tu dříve vypadalo mnohem lépe, ale zřejmě se stalo něco neočekávaného...
Asi bych se taky měla probudit. Pokud je tohle vážně moje magie, tak by to neměl být problém, ne. Ale kdo by si kdy pomyslel, že zvládnu něco takového. Budu hádat, moc hvězdné magie a možná jsem ji nevědomky párkrát použila i předtím.
Sotva jsem pomyslela na probuzení, tak se svět kolem mě začal rozplývat v jemné záři, která mě objala a já se tak po poprvé probudila z těchto podivných snů nějakým příjemnějším způsobem.

(Co myslíte, že jsou pravé Dariisiny úmysly??? Mno, na další kapitolu si chvíli počkáte, až zase v sobotu... tak trochu do moje inspirace vzala dovolenou bez svolení T_T A to jsem dostala od bratra plyšovou houbu, pojmenovala jsem ji Mushík~~

Tomu pojmenování se prostě nedalo odolat^^ Tak mi snad přinese nějaké dobré nápady.
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)