Poznali jsme se omylem (DOKONČENO)

18

,,Connore." zmohla jsem se jen na jedno slovo.

,,Měl jsem o tebe hrozný strach. Lež. Zavolám doktora." vyběhl z pokoje a za chvíli se vracel s mužem a mladší ženou v bílém.

,,Počkejte prosím venku." pokynula Connorovi ta žena.

,,Prospěte se." po nějakých kontrolách jsem mohla zase spát. Byla jsem unavená jako bych týden nespala, takže jsem vděčně zavřela oči a téměř okamžitě usla.

,,Spí už asi třináct hodin." poznala jsem Connorův hlas, který mě donutil otevřít oči.

,,Lily!" vykřikla moje máma. Máma? Maminko, kde ses tu vzala. Mám tolik otázek, ale myslím, že bych nezvládla moc slov. ,,Chyběla jsi mi holčičko." jemně mě objala. ,,Odešla jsem od tvého otce. Zvládla jsem to. Už se nám nic nestane." začala plakat. Tak moc jsem se chtěla zvednout a přimáčknout ji k sobě.

,,Nechám vás tu o samotě." špitl Connor a odešel.

,,Moc milý mladík. Toho se drž. Celý týden tu seděl u tebe." cože týden? Tak dlouho jsem spala? ,,Skoro se od tebe nehnul, jen když tu byl někdo jiný. Každou noc spal u tvé postele a trpělivě čekal, až se probereš. Kladl si za vinu to, co se ti stalo."

,,Mami?" zvládla jsem promluvit.

,,Copak zlatíčko?"

,,Co.. Echrm.. Co se stalo?" měla jsem hroznou žízeň.

,,Nevzpomínáš si?" nepatrně jsem zavrtěla hlavou. ,,Srazilo tě auto. Vběhla jsi na silnici." malinko jsem si vzpomněla. Ta světla, rána a neutuchající bolest. Cítila jsem, jak se mi na rtech usazují slzy a přístroje vedle mě začaly hlasitě pípat.

,,Odejděte prosím."do pokoje vběhly dvě ženy.

,,Co se děje s mojí dcerou?" máma začala plakat. Už jsem jen viděla, jak ji Connor objímá mezi dveřma a zase nic.

Otevřela jsem oči, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Na obličeji jsem měla nasazenou masku na dýchání. ,,Vy jste nám dala slečno." usmál se na mě nějaký doktor. ,,Jak se cítíte?" udsunul masku na můj krk.

,,Dobrý." spíš jsem to zašeptala. ,,Kde je moje máma? A Connor?"

,,Čekají venku, ale je mi líto, dnes už je sem nemůžeme pustit. Nemůžeme si dovolit další komplikace. Teď byste měla ještě spát." než jsem stačila něco namítnout, dal mi na obličej zase tu masku.

,,Chybělas mi zlato." otevřela jsem oči a uviděla moji milovanou Grace.

,,Grace." zářivě se na mě usmívala. ,,Logane." všimla jsem si, jak stojí vedle ní a tiskne jí rameno.

,,Ahoj prcku. Věděl jsem, že to zvládneš. Jsi naše bojovnice."

,,Grace? Je to pravda? Máma, Connor, ta nehoda.." vážně se podívala na Logana.

,,Ano Lily, je to pravda. Tvoje máma teď bydlí u tvojí tety Arien. A Connor je od té chvíle skoro furt tady. Celý týden nebyl ve škole a domů se chodil jen vysprchovat. Nechtěl tě tu nechat ani chvíli samotnou. Záleží mu na tobě Lily. Nám všem na tobě záleží. Byla tu za tebou skoro celá třída. Ben se o tebe hrozně bál. Sice tu nebyl tak často jako Connor, ale furt se mě na tebe ptal."

,,Kde je?" otočila hlavu ke dveřím. ,,Mohli byste?"

,,Pro tebe všechno. Zavolám ho." naposledy mě objala a odešli ven.

,,Lily." Connor se postavil do dveří a ve tváři byla jasně znát únava. ,,Měl jsem o tebe strach. Už mi to nedělej." skoro se rozběhl k mé posteli.

,,Connore." pokusila jsem se alespoň o chabý úsměv. ,,Chyběls mi." zase se mu po tváři svezla slza. ,,Obejmi mě prosím." udělal to s úsměvem. Nechtěla jsem, aby přestal.

,,Promiňte, ale musíme pacientku obeznámit s její zdravotním stavem, jelikož nejste rodinný příšlušník, budu vás muset požádat, aby jste opustil místnost."

,,Prosím, chci aby tu zůstal." doktor pokýval hlavou a přistoupil k posteli. Connor propletl prsty své ruky s těmi mými.

,,Váš psychický stav už nám dovoluje, abychom to s vámi konzultovali. Jednalo se o poměrně silný náraz. Především bylo překvapení, že jste přežila. Probrala jste se opravdu brzy na to, jaký byl váš zdravotní stav. Museli jsme vás operovat. Měla jste vnitřní krvácení, polámaná dvě žebra a hlubokou ránu na hlavě. Ve vašem případě by se dalo mluvit o štěstí, že to nebylo vážnější. Hospitalizovat vás budeme podle toho, jak se bude vše vyvíjet. V případě, že zbytek léčení proběhne bez větších komplikací, tak bychom vás mohli v pátek propustit." věnoval nám krátký úsměv a zase odešel.

,,Co je za den?" zvědavě jsem koukla na Connora.

,,Je neděle. Byly to hrozně dlouhý dny, když jsi spala. Nemohl jsem odejít a nechat tě tu samotnou."

,,A co škola?"

,,Nebyl jsem tam. Nemohl jsem prostě." hladil mě po ruce. Pokusila jsem se zvednout. ,,Neblbni a lehni si." položil mě na postel.

,,Chci tě obejmout." hned se ke mně přitáhl. ,,Měl bys jít. Tenhle týden musíš jít do školy. Nemůžeš tolik zameškávat jen kvůli mně."

,,Jen kvůli tobě? Nebýt mě, vůbec se to nestane. Mám tě moc rád Lily a nikdy si to neodpustím, kdybych ti tu fotku hned ukázal, nemuselas tu být."

,,Máš mě rád?" začervenal se a sklopil pohled.

,,Mám tě moc rád." skousl si ret.

,,Taky tě mám moc ráda Connore." usmál se. ,,Ale musíš jít do školy. Prosím."

,,Dobře. Ale budu jezdit každé odpoledne, abys to věděla. A pokud tě propustí v pátek, přijedu pro tebe jasný?" přikývla jsem. Naposledy mě objal, políbil na čelo a odešel.

,,Mami." pousmála jsem se, když se ve dveřích objevila. ,,Ráda tě vidím. Máme si toho spoustu co říct." posadila se na židli vedle mé postele.

,,Jsem moc ráda, že už jsi v pořádku zlato." pohladila mě po tváři.

,,Odešla jsi na dobro?"

,,Ano zlatíčko. Když mi volala Grace, co se ti stalo, byl zase pod parou a zakázal mi někam jít. To už jsem nevydržela, sbalila si všechny věci a utekla. Neprojevil ani snahu o to, abych zůstala. Už jsem měla plný zuby toho týrání. Teď je mi mnohem líp. Normálně chodím do práce, setkávám se s kamarády, poznala jsem Kyla." uculila se.

,,Kyla?"

,,Ano. Je to jeden zdejší doktor, na kterého jsem narazila v tu sobotu, když tě sem dovezli. Byla jsem hrozně rozrušená. Pozval mě na kávu. Párkrát už jsme se viděli i mimo nemocnici."

,,To je úžasný. Hrozně ti přeju, aby jsi po tom všem byla zase šťastná. Až se odsud dostanu, budeme spolu častěji."

,,Neboj. Budeme spolu tak často, jak jen to bude možné. Hned, co tě propustí, půjdeme do té velké cukrárny, ve které jsme byli, když ti bylo devět, vzpomínáš?"

,,Na to se nedá zapomenout. Hrozně jsem se přecpala." zasmála jsem se. ,,Ale až mě propustí, tak.. No.. Chtěla jsem.. Teda.." nevěděla jsem, jak zformulovat myšlenku.

,,Chtěla bys, aby tě vyzvedl ten milý mladík, že?"

,,Tak nějak."

,,Je to skvělý kluk. To on mě tu hlavně uklidňoval. Sám na tom byl docela špatně. Však jsi viděla, jak vypadal. Měl o tebe hrozný strach a dával si to za vinu."

,,Nemohl za to."

,,Já vím drahoušku." pohladila mě. ,,Budu muset už jít a ty musíš spát. Tak už se tím netrap, zase se tu brzy ukážu." rozloučili jsme a ona zase odešla. Zase jsem zůstala na pokoji sama se svými myšlenkami. Zavřela jsem oči a vyčerpáním usla.