Poznali jsme se omylem (DOKONČENO)

43

,,Zlatíčko, opravdu nepůjdeš se mnou a s Kylem na tu večeři? Sedíš tu už týden, mám o tebe strach. Chodí se na tebe ptát i Grace."

,,Ne, jen jděte mami. Potřebuju si odpočinout." seděla jsem v křesle a upřeně jsem hleděla z okna.

,,Broučku.."

,,Mami, běž prosím a nemysli na to. Užij si večer." přistoupila ke mně a jemně stiskla rameno. Neměla jsem sílu se na ni ani otočit.

,,Alespoň se najez. Jídlo máš v lednici." dala mi pusu na čelo a tiše zase odešla.

Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy, které mě začaly pálit. Přitáhla jsem si kolena blíž k tělu a nechala slzám volný průběh.

Seděla jsem tu týden. Hned po návratu z Ria jsem jela k mámě a Kylovi. Mobil jsem po vybití nechala vyplej, protože mi neustále chodily smsky od Connora. Chtěl vědět, kde jsem. To si měl rozmyslet dřív.

Malátně jsem se zvedla, protože jsem si připadala slabší než kdy jindy. Vzala jsem si čisté oblečení, abych se mohla vysprchovat.

Tekla studená voda, ale bylo mi to úplně jedno.

Zašla jsem i do kuchyně, protože v posledních pár dnech jsem se jídla ani nedotkla. V lednici jsem měla nachystaný těstovinový salát.

Po pár soustech mě zase přemohl pláč, při vzpomínce, kdy jsme s Connorem společně jedli těstovinový salát u jeho prarodičů.

Rychle jsem vstala, otřela si slzy a vyrazila ke dveřím, od kterých se ozýval zvonek.

,,Mackenzie?" snažila jsem se setřít zbytky pláče. ,,Co.. Co tady děláte?" nemohla jsem uvěřit, že přede mnou stojí Connorovi rodiče. ,,Vy.. Vy pláčete?"

,,Lily.." utírala si slzy, zatímco manžel ji láskyplně držel okolo ramen. ,,My víme, co se mezi váma stalo.."

,,Nechci o tom mluvit." řekla jsem bez emocí. ,,Nechci o něm slyšet."

,,Ne, počkej. Nechceme mluvit o tom. Pokoušeli jsme se ti dovolat, ale byla jsi nedostupná. Grace nám řekla, kde jsi." promluvil Connorův otec.

,,Dobře. Co chcete?"

,,Connor měl nehodu." srdce mi vynechalo pár úderů.

,,A co je s ním? Kde je?" začala jsem znovu brečet. ,,Co se stalo?"

,,Poslední dobou často navštěvoval kluby a naposledy to fakt přehnal a vyprovokoval rvačku. Je v bezvědomí. Ale jsme si jistí, že by se mu ulevilo, kdyby ses za ním stavila, i když to nejspíš nebude vnímat."

,,Já.. Nemůžu ho vidět. Co kdyby se probudil? Já nejsem připravená ho vidět, natož s ním mluvit. Fakt to nejde." ze všech sil jsem se snažila zadržet slzy. ,,Je mi to líto." než jsem zavřela dveře, Mac mě chytla za ruku.

,,Lily.. Moc tě prosím, opravdu. Kdyby.. Kdyby sis to rozmyslela.. Leží v nemocnici kousek odsud.. Třetí patro, pokoj číslo devatenáct."

,,Devatenáct.." zašeptala jsem sama pro sebe. ,,Je mi to líto." zavřela jsem dveře a sesunula jsem se k zemi. Začala jsem brečet tak hlasitě, jak jsem to jen dokázala.

Po hodině pláče jsem se zvedla a pokusila se dojít do pokoje. Ruce se mi třásly jako drogově závislému. Lehla jsem si do postele a zakryla se peřinou.

Otevřela jsem oči. Do pokoje se dralo sluneční světlo. Budík oznamoval půl devátý ráno. Celou noc jsem přemýšlela nad Connorem. Nejsem připravená ho vidět, ale musím ho vidět.