,,We are family. Always and Forever."
Dahlia vyhrála a unesla malou Hope. Než se s ní ale stihla propojit, a napojit se na její magii, skončil rok a ona znovu upadla do spánku. Maličkou Hope našli v lese dva lidé, kteří se jí rozhodli adoptovat a dá...
Když jsem si zabalila, sedla jsem si k notebooku. Celý zbývající den jsem strávila díváním se na smutné pasáže v The Originals. Jak Hayley přišla o Jacka, Josh o Aidna, Davina byla vykázaná, jak málem zabili malou Hope. ,,Možná jsem Hope." zamumlala jsem než jsem usnula.
Ráno jsem si oblékla bílé šaty a boty na podpatku. Vzala jsem si kufr a sešla dolů. ,,Emmo, ani se nenajíš?" zeptal se táta. Mám mu tak vůbec říkat? ,,Nemám hlad. Stejně už musím jít." řekla jsem. Oba ke mě přišli. ,,Měj se dobře a piš nám." řekla mamka a objala mě. Kývla jsem a objala ještě tátu. Nakonec jim tak říkat budu. Přeci jen se o mě starali a nechci znít jako nevděčnej fracek. Vyšla jsem ven. Rozhodla jsem se jet autobusem nebo taxíkama. Nechci aby mě někdo vozil.
Konečně jsem dorazila do New Orleans. Ubytovala jsem se v hotelu. Prozatím. Vybalila jsem a sedla si na postel. Podívala jsem se na svůj náramek. Nikdy ho nesundávám. ,,Kdo doopravdy jsem?" zeptala jsem se sama sebe. Představila jsem si jaké by to mohlo být s mými pravými rodiči. Z oka mi stekla neposedná slza. Tu jsem ale hned utřela. ,,Notak Emmo. Přestaň. Měla jsi skvělý život! Lidé co tě adoptovali jsou úžasní rodiče, tak toho nech!" přikázala jsem si. Stoupla jsem. Vzala jsem si telefon a peněženku a vydala se ven. Je mi jedno že už se stmívá a že jsem jenom v šatech ve kterých mi může být zima. Šla jsem ulicemi New Orleans a přesně věděla kam jdu. Došla jsem do Francouzské čtvrti. Rozhlédla jsem se a usmála se. Vypadá to tady přesně jako v seriálu. Vykročila jsem dál. Došla jsem před ten velký dům který jsem chtěla vidět. Sídlo Mikaelsonů. Začala jsem si ho prohlížet. Najednou jsem se zarazila. ,,Jak to že se tam svítí?" zeptala jsem se tiše sama sebe. Najednou zafoukal vítr. Zatřásla jsem se. Rothlédla jsem se. V ulici jsem sama. Najednou mě někdo chytil pod krkem a přitiskl ke zdi. Chtěla jsem zakřičet ale ten dotyčný mi zacpal rukou pusu. ,,Copak tady dělá taková hezká dívenka jako ty sama?" zeptal se mě neznámý muž. Podíval se mi do očí. ,,Teď se nebudeš hýbat a budeš zticha." řekl. Zdálo se mi to, nebo se mě pokusil ovlivnit? Jeho ovlivnění ale nefungovalo. Přesto jsem poslechla. On mě pustil a naklonil se k mému krku. Vykopla jsem nohu a kopla ho do choulostivých míst. Vykřikl. ,,Ty mrcho!" Rychle jsem se rozběhla pryč, ale on mě chytil za ruku. Vytrhla jsem se mu, ale to jsem neměla dělat. Strhl mi náramek ze zápěstí. Náramek padal k zemi. Chtěla jsem ho chytit, ale on spadl do kanálu. Z očí se mi začaly koulet slzy. ,,Ty idiote!" zakřičela jsem na něj. ,,Tohle byla jediná vzpomínka na mou pravou rodinu!" Najednou jsem se přestala ovládat. ,,Incenio!" křikla jsem podvědomě. Upír začal hořet. Padl na kolena a shořel na popel. Začala jsem zase vnímat. ,,Co to bylo?" zeptala jsem se sama sebe. Dala jsem si vlasy za uši, protože mě šimraly v očích. Najednou jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se. ,,Ať jsi, kdo ji tak mě nech být!" křikla jsem. Najednou se mi zatočila hlava a já omdlela.
Tak tady máme další kapitolu. Tady už to začíná být zajímavý. Laurila chtěla vidět jak vypadal náramek co měla Hopena ruce. Tak je tady.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nevím jestli je to to co jsi čekala, ale já si ten náramek představovala už od začátku takhle 😉 Pište kometíky a votesujte.
