I am Hope?!

,,Já nemůžu být Hope Freyo!"

Objetí jsem jí oplatila. Všechno mi začalo docházet. Odtáhla se a chytla mě rukama za obličej. ,,Tak dlouho jsme tě všichni hledali." řekla se slzami v očích. ,,Pojď musíme to říct Hayley a Klausovi." vyhrkla a vstala. ,,Moment! Freyo počkej!" zastavila jsem jí. ,,Co se děje?" zeptala se podiveně. ,,Já nevím jestli jim to chci říct." řekla jsem potichu. ,,Hope, ty ani nevíš jak kvůli tobě trpěli!" řekla a chytla mě za ruce. ,,Já nemůžu být Hope Freyo! Jsem Emma! Obyčejná holka bez pravých rodičů! Jak víš že mi ty vzpomínky někdo jenom nedal do hlavy?!" křikla jsem. ,,To si nemyslím. Tohle kouzlo ukáže jen pravé vzpomínky." řekla uklidňujícím tónem. ,,Jak si tím můžeš být tak jistá?!" zeptala jsem se. ,,Prostě to vím." řekla mi. ,,Tak jim to neříkej alespoň do té doby než si budeme jisté." řekla jsem a s prosebným výrazem se na ní podívala. Povzdechla si. ,,No tak dobrá, ale já jsem si stoprocentně jistá Hope." řekla mi. ,,Freyo prosím. Neříkej mi Hope. Né že by se mi tohle jméno nelíbilo, ale zatím než jim to řekneme mi říkej Emmo." řekla jsem jí. Kývla. ,,Dobře, ale hned jak si budeš jistá tak jim to povíme. Souhlasíš?" zeptala se mě. ,,Ano." kývla jsem. Pak mě ale něco došlo. ,,Jak to že na slunci neshořím? Jsem z části upír a nemám denní prsten." řekla jsem. Prohlídla si mě. Pohledem se zastavila u mých uší. ,,Můžu?" zeptala se a ukázala na moje náušnice. Kývla jsem. Jednu mi odepla a vzala si jí do ruky. ,,Zajímavé." řekla a usmála se. ,,Lapis Lazuli." nasadila mi náušnici zpátky na ucho. ,,Páni. To jsem ani nevěděla. Náhoda?" zeptala jsem se. Pokrčila rameny. ,,Asi jo." Posadila jsem se na postel. ,,Jsi v pořádku?" zeptala se a sedla si vedle mě. ,,Nevím Freyo. Přála jsem si najít svou rodinu a přála jsem si být součástí rodiny Mikaelsonů. A teď-" zadrhla jsem se. ,,-A teď už to není jen sen! A přesto jim nechci říct kdo jsem." vzlykla jsem. Freya mě objala. ,,Musíš vědět proč jim to nechceš říct." řekla a hladila mě po zádech. ,,Možná proto že je chci nejdříve poznat." zašeptala jsem. Ona kývla hlavou. Odtáhla se ode mě. ,,Tak. Teď se jdi převléci a přijď na oběd. Něco ti uvařím." řekla a usmála se. Kývla jsem a Freya odešla.

Došla jsem dolů. Z kuchyně se na mě usmála Freya. ,,Dáš si palačinky?" zeptala se. Kývla jsem. Posadila jsem se za stůl v kuchyni. Freya přede mě položila dvě palačinky. ,,Dobrou chuť." řekla. Usmála jsem se a pustila se do jídla. ,,Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se po chvíli. ,,Většinou jíme spolu jen jednou za den. Dneska to bude nejspíše večeře." pokrčila rameny. Kývla jsem hlavou. ,,Cítím tady palačinky?" zeptal se nově přítomný. Otočila jsem se a uviděla Rebeku. ,,Dáš si taky?" zeptala se Freya. Rebekah zakroutila hlavou. ,,Nedám. Ale díky." řekla a podívala se na mě. ,,Jak se vám povedlo kouzlo?" zeptala se. Usmála jsem se. ,,Jak bylo u Marcela?" Zasmála se. ,,Takže povedlo." řekla. V kuchyni se objevila Hayley. ,,Ahoj." pozdravila. ,,Hoj." oplatila jsem jí pozdrav když jsem dožvýkala sousto. Potom jsem se zvedla od stolu a odnesla talíř do dřezu. Hayley se posadila na židli. ,,Někoho mi neuvěřitelně připomínáš." řekla s přivřenýma očima a pohledem upřeným na mě. ,,Asi jen náhoda." řekla jsem rychle. Chvíli si mě ještě prohlížela a potom kývla. Do místnosti přišel Kol. ,,Máte tady rodinnou sešlost?" zeptal se. Pak se podíval na mě. ,,Tedy skoro rodinnou sešlost." dodal. Zlostně jsem po něm loupla očima. Zvedl na obranu ruce. ,,Klid čarodějko." řekl a zasmál se. Vykročila jsem ven z kuchyně. Najednou jsem dostala nápad. Otočila jsem se na patě čelem k nim. ,,Co třeba si něco zahrát?" narhla jsem. Dívali se na mě jako bych spadla z višně. ,,No co?" zeptala jsem se a pokrčila rameny. ,,Já myslím že to je dobrý nápad." zastala se mě Rebekah. ,,Tak proč ne?" řekl Kol. ,,Člověče nezlob se?"

Není nad rodinné sbližování 😅 Jak se vám líbila kapitola? Moc děkuji za vaše komenty a votes. Pokračujte! 😂

Vaše
Nikisekt