I am Hope?!

,,Já chci taky obejmout!"

Nakonec se táta rozhodl Damona jen stáhnout z kůže. Proto jsem se rozhodla vytratit se někam do města. Jen co jsem ale vytáhla paty z domu, odchytla mě Caroline. 

,,Hope! Mám krizi!" vyjekla a vypadala že se složí. Docela jsem se lekla. Caroline jen tak něco nesloží. 

,,Hoří? Nudíš se? Ztratila jsi prstýnek?" zkoušela jsem uhodnout co se děje. Ale bezúspěšně. Caroline pořád jenom kroutila hlavou. Tak co se děje?

,,Já mám nákupní krizi! Nemám co na sebe, a navíc nemám svatební šaty! A protože ty mi půjdeš za družičku, tak musíme sehnat šaty i pro tebe, Elenu a Bonnie!" řekla naléhavě. Zakoulela jsem očima. Ale Caroline má pravdu. A navíc, stejně jsem chtěla jít do města.

,,Tak dobře." kývla jsem. Caroline radostně vypískla a rozběhla se k autu. Já se rozešla za ní. Jen co jsem seděla, už nastartovala auto a rozjela se směrem do města. Zastavila před prvním svatebním butikem, přičemž já jsem se divila tomu, že tady nějaký mají, a rychle vběhla dovnitř. Já jsem se rychle rozešla za ní. Caroline už byla ve svém živlu.

,,Tyhle ne. Moc staromódní. Moc moderní. Tohle se ještě nosí?" Caroline běhala od jednoho stojanu se šatama ke druhému. Znovu jsem zakoulela očima. Tohle bude na dlouho.

Three hours later:

Měla jsem samozřejmě pravdu. Až po třech hodinách, kdy Caroline vyzkoušela půlku šatů z celého Mystic Falls, a když jsem měla šaty i já, jsme se konečně vydaly domů.

******

Brečela jsem. Hodně. Právě jsem dokoukala poslední díl čtvrté série ,,The Originals“. Jak to mohlo skončit takhle? Já nechci, aby se mi rozdělila rodina. Doneste mi čokoládu. Mám trauma. Sešla jdem do kuchyně. Tam zrovna stála mamka a dělala si kafe. Když viděla moje zarudlé oči, byka hned u mě.

,,Co se stalo zlato?" zeptala se mě. Vzlyla jsem a vytáhla ze skříně čokoládu.

,,Když ono to skončilo tak smutně!" řekla jsem a ještě víc se rozvzlykala. Vždycky jsem byla citlivá na smutné konce.

,,Co skončilo smutně?" zeptala se. Zakousla jsem se do čkolády. Konkréně do milky s jahodama.

,,The Originals!" zavyla jsem doslova a zabořila obličej mamce do ramena.

,,Všichni jsme museli být oddělenín od sebe, protože Vincent musel vložit kusy prázdnoty do táty, Rebeky, Kola a Elijaha. A navíc potom Elijah chtěl aby mu Marcel vymazal paměť a on na nás zapoměl! Já nechci přijít o rodinu! Právě jsem jí našla!" hysterčila jsem dál a tak mamce víceméně popsala děj posledního dílu. Mamka mě pohladila po hlavě.

,,Ale Hope. Vždyť je to jen seriál." utěšovala mě. Ale to nepomáhalo.

,,Ale ten seriál má dvě pravdivý série!" řekla jsem jí a zakousla se do čokolády. Miluju čokoládu.

,,Třeba to byla jen náhoda. A navíc, z toho co jsem viděla jsi v té čtvrté sérii osmileté dítě. A teď ti bude šestnáct. Už i tím se ten nějaký řetězec událostí přerušl.“ řekla. Kývla jsem.

,,Dobře. Možná máš pravdu.“ řekla jsem a rozešla se zpátky do pokoje. Chtěla jsem se učit, nebo dělat něco zajímavějšího, ale k ničemu jsem se neměla. Tak jsem se vydala dělat jedinou věc, která mě spolehlivě odreaguje. Malovat. Došla jsem k tátovi do ateliéru. Tam byl pod látkou pořád schovaný můj obraz. Sundala jsem látku a podívala se na něj. Já, konkrétně moje malé já, máma a táta. Rozhodla jsem se ho dát svým rodičům. Vzala jsem papírek a propisku.

Pro mámu a tátu.
Hope

Pak jsem s obrazem došla do kuchyně a položila ho na kuchyňský stůl. Obraz jsem zakryla látkou a papírek položila na něj. Pak jsem odešla zpátky do pokoje. Doufám, že ho najdou co nejdřív. Mé tušení se vyplnilo když jsem uslyšela hlas Kola.

,,Klausi! Hayley! Něco tu máte!" zakřičel. Upíří rychlostí jsem doběhla ke kuchyni a schovala se za roh. Mamka s tátou už v kuchyni stáli. Vykoukla jsem zpoza rohu. Táta zrovna odkrýval látku.

,,To je nádhera." řekla mamka když uviděla obraz. Táta kýval hlavou.

,,Hope, vylez! Vím, že stojíš za rohem." řekl. Objevila jsem se vedle něj.

,,Ano?" zeptala jsem se, jakože o ničem nevím.

,,To jsi kreslila ty?" zeptal se. Já jsem kývla. On se usmál. To už mě objímala mamka. Táta mě taky objal.

,,Mám vás moc ráda." zašeptala jsem. Jsem ráda, že mám svou pravou rodinu.

,,My tebe taky vlčku." řekl táta. Uslyšela jsem cvaknutí foťáku. Odtáhla jsem se a podívala se po fotografovi.

,,Tohle nešlo nevyfotit." zasnila se Rebekah. Zasmála jsem se a taky ji objala. Pořád jsem menší než ona.

,,Já chci taky obejmout!" křiknul můj milovaný strýček. Zasmála jsem se a taky ho objala. On mi rukou rozcuchal vlasy.

,,Ale notak! Už zase!" křikla jsem a taky mu rozcuchala vlasy. Musela jsem se ale postavit na špičky. A tl už se v kuchyni objevili všichni z mé rodiny a já je všechny objala. I Caroline. Táta všechno poctivě dokumentoval foťákem.

,,Z toho bude úžasný dárek k narozeninám.“ řekl. Já jsem se usmála.

,,Všechny vás mám moc ráda.“

******

Hádejte kdo žije! Já! Já se tak omlouvám, že tak dlouho nebyla kapitola, ale nebyla jsem schopná nic napsat. Psali jsme píseky (ze kterých jsem dostala jedničky) a měli jsme vysvědčení (na kterém mám jen dvě dvojky, jinak samé jedničky). A co vy?

Každopádně dneska odjíždím do Chorvatska. Ale nebojte. Kapitoly vydávat budu. Alespoň ob den. Díky mamce za Roaming a data. 😂

Anketu vyhrál Marcel. A teď něco nezvyklého.

Hope bude mít narozeniny. Kdybyste mohli, co byste jí dali k narozeninám?

Vaše
Nikisekt