I am Hope?!

,,Veď nás."

Poslední dobou mi připadá, že se čím dál častěji probouzím s ohromnou bolestí hlavy nebo za krkem. I dnes tomu tak bylo. S rukou přiloženou k čelu jsem se posadila a bolestně vzdychla. když jsem si ale vzpomněla, co se stalo, byla jsem hned čilá jako rybička. Vystřelila jsem z postele a rozběhla se do obýváku Salvatorovic domu, kde seděli všichni, kteří měli. 

,,Co tady jen tak sedíte?! Musíme za tátou. Musíme ho zachránit. Já nechci aby tak trpěl." Nechtěla jsem znít jako hysterka, ale tady přeci jen šlo o mého otce a ne jen někoho náhodného. 

,,Hope, uklidni se. Všechno je připravené a čeká se jen na tebe. Veď nás." řekla mamka a já si úlevně oddychla. Bylo mi ale do pláče. Na venek možná vypadám silná a bez citů, přesně jako můj otec, ale teprve teď začal na mě doléhat všechen ten stres a možná i zodpovědnost. Nikdy jsem tohle nezažila a prostě toho bylo na mě moc. 

,,Musíme rychle. Severní ledový oceán. Tam ho hodili. Souřadnice vím taky, takže nám nic nebrání a my můžeme vyrazit. Já nechci aby trpěl víc než musí." Na konci věty mi trochu poposkočil hlas. Jen jsem ale zatřepala hlavou. Nesmím. Nesmím být slabá. 

,,Pořád si říkám, kam ten spěch. Klaus je nesmrtelnej a tak se mu prakticky nic nestane. A když to přežil Stefan, tak to přežije i on. A lekce mu taky neuškodí." řekl Damona pohodově se napil svého Bourbonu, který mi už taky lezl krkem. Chytla jsem ho za límec a zlostně se mu podívala do očí."

,,Nikdo tě nenutí abys chodil. Ty jsi mi už prakticky ukradenej Damone. Ale já hodlám vyrazit hned protože tady sakra jde o mého otce. A pokud proneseš ještě jedinou rýpavou poznámku, tak se připrav, že v té rakvi budeš ty a ne táta." zavrčela jsem. Momentálně nemám náladu na jeho pitomý poznámky. On jen zvedl ruce nad hlavu ve znamení toho, že se vzdává a já ho pustila. Pak jsem došla k venkovním dveřím a otočila se na všechny. 

,,Jdete?" kývla jsem na ně a otevřela venkovní dveře. Vyšla jsem ven a došla k autu postaveném u dveří a nastoupila na místo spolujezdce. Na místě řidiče už seděla mamka, vzadu seděl Kol a Elijah a Freya s Rebekou. Usmála jsem se na ně. Mamka nastartovala auto a rozjela se. Zavřela jsem oči a opřela se o okno. Snad jsi v pořádku tati. Nebo alespoň tak v pořádku, jak jen to jde...

*****

Stála jsem na břehu Severního ledového oceánu, zabalená do bundy, a rozhlížela se. Někde tady je můj táta. Někde tady v rakvi trpí. 

,,Jsi v pořádku zlatíčko?" zeptala se mě mamka a položila mi ruku na rameno. Otočila jsem se k ní a podívala se jí do obličeje. A v tu chvíli jsem to už nevydržela. Všechno ti napětí, stres a zodpovědnost... Z oka mi stekla slza. Rychle jsem jí setřela, ale hned se objevila další... A další. Mamka si mě přivinula do náruče a já se naplno rozvzlykala.

,,Nechci aby trpěl mami. Chci, aby bylo všechno v pořádku a my byli normální rodina. Chci abychom byli doma. V New Orleans. Všichni spolu." Mamka mě hladila po vlasech a pevně mě držela.

,,To bych si taky přála. Strašně moc, ale ty sama víš, že to nikdy nebude možné. Už jen proto, že my nejsme normální rodina. Jsme Mikaelsonovi a už to znamená, že nikdy nic nebude tak, jak bychom si přáli. Ale můžeme to zkusit. Zachráníme Klause a vrátíme se do New Orleans. Budeš zase chodit do školy a až se vrátíš, tak tě s tátou budeme čekat doma, ano?" šeptala uklidňující slova. Kývla jsem a od mamky se odtáhla. Pak jsem se znovu otočila k oceánu a zavřela oči. Propustila jsem svou moc a nechala ji proudit prostorem. Nechala jsem ji prohledat celý oceán a najít tátu. I když jsem věděla souřadnice kam tátu hodili, mohl teď být táta kdekoli. 

Má moc klouzala vzduchem a narážela do vln. Proplouvala vodou a hledala jakýkoli život. Hledala jsem cokoli co by mi mohlo pomoct najít tátu, ale kupodivu jsem nic nenaházela. Už delší dobu prostě nic. Až najednou, úplně na dnu narazila moje moc do něčeho velkého, a já pochopila, že jsem ho našla. Otevřela jsem oči a všechna má moc se vrátila ke mně. 

,,Je tam-" ukázala jsem na malý oblak, který jsem vytvořila nad místem, kde jsem našla tátu. ,,-úplně na dně. Musíme jít všichni, abychom ho vytáhli." řekla jsem. 

,,Jsi si jistá?" zeptal se pochybovačně Kol. Kývla jsem.

,,Cítila jsem tam nějaký velký objekt. Musí to být on." řekla jsem a zadívala se na místo vzdálené od nás.

,,Kol má pravdu Hope. Může to být jen nějaký kus lodi, nebo něco. Nemusí to být Klaus." řekla Rebekah. Zamračila jsem se. 

,,Dobrá. Když mi nevěříte, tak tu zůstaňte. Já půjdu sama." řekla jsem a vrhla se do vody. Vstříc oceánu. Za nadějí záchrany mého otce. 

******

Takže ahoj...

Mno...

Moc se vám všem, kteří o tuhle FF ještě stojíte omlouvám za mou neaktivitu, ale bylo toho prostě moc.

Chtěla bych vám ale říct, že od 3.září začnu zase pravidelně publikovat kapitoly.

Tahle kapitola je publikovaná hlavně kvůli tomuhle oznámení.

Také bych vám všem chtěla říct, že jsem změnila obsazení Hope. Je to z jednoho jednoduchého důvodu. Už mám vymyšlený konec a potřebuji aby byla Hope v obsazení stejném jako v seriálu. Snad se na mě nezlobíte.

Tak tedy...

V září s novými kapitolami!

Vaše

Nikisekt