I am Hope?!

,,Děkuji ti Rebeko."

Po zajímavém rozhovoru s mamkou jsme dojeli do zátoky. Chtě nechtě jsem vystoupila a podívala se utrápeně na mamku. ,,Vždyť to tady není tak strašné ne?" zeptala se. ,,Né. Vůbec né." řekla jsem ironicky. ,,Ale nechej toho, a pojď se s někým seznámit." řekla. Zakoulela jsem očima. ,,Nemohla bych domů?" zaškemrala jsem naposled. ,,Ne." řekla. Došly jsme k nějaké skupince dětí, malých i v mém věku, a dospělých. Děcka se tam praly a já tam zůstala stát s vytřeštěnýma očima. Když uviděli mamku se vším přestali. ,,Smečko, tohle je moje a Klausova dcera Hope." řekla. Usmála jsem se a na všechny zamávala. ,,Ahoj. Já jsem Hope, ale můžete mi i třeba říkat Klaus Junior. Lepší na zapamatování." řekla jsem ledabyle. ,,Můžu se s ní skusit poprat?" zeptal se jeden kluk. ,,Ehm, to asi nebu-"
,,Určitě." skočila mi do řeči mamka. Jasně. Fakt díky mami! Mamka mě popostrčila blíž k tomu klukovi a ostatní kolem nás udělali kruh. Podívala jsem se na toho kluka. Pěkný. Špinavé blond vlasy a zelené oči. A taky je o hlavu větší než já a má svaly. Ale notak. Jsem tribrid a on je jen vlkodlak. ,,Můžeme?" zeptal se ten kluk. Budu ignorovat to jak divně to znělo. ,,Tři, dva jedna, TEĎ!" zakřičel někdo z davu a ten kluk vyběhl proti mě. Než jsem stihla něco udělat ležela jsem na zemi. ,,Au!" zakňučela jsem. Zapoměla jsem že oni mají schopnosti hybridů. Tohle bude na dlouho.

Domů jsem došla celá od bláta. Všechny děcka, ať už mladší, nebo v mém věku si se mnou chtěly vyzkoušet souboj. Bez použítí magie. Porazili mě. Do jednoho. No a? Hybrid jsem jen pár měsíců! ,,Ahoj princezno. Jak bylo?" zeptal se táta, ale nepodíval se na mě. ,,Ehm, ehm." řekla jsem a on se konečně otočil. ,,Takže né moc dobře." řekl. Zakoulela jsem očima. ,,Jdi do svého nového pokoje. Máš tam své oblečení a všechno. Tak se jdi osprchovat." mrknul na mě a já jako blesk, což pro mě jakožto upíra nebylo moc těžké vyběhla nahoru a hledala svůj pokoj, protože mi neřekl jaký to je. Otevřela jsem už asi šesté dveře a strnula. Uviděla jsem bílo-béžový pokoj se dvěma velkými okny. Na oknech byly dlouhé závěsy až někam k zemi. Pod jedním oknem byl takový ten výčnělek na sezení, a na něm vyskládáno několik polštářů. Mezi okny stála moje velká postel. Nad postelí byli velkými písmeny napsáno Hope. Na stropě se houpal majestátný lustr. Vedle postele stál malý stoleček s lampičkou a asi dvěma šuplíky.  U zdi napravo sták psací stůl s židlí na kolečkách. Vedle stolu knihovna s knihami. Vedle knihovny jsem uviděla velké proskleně dveře s velkými průhlednými závěsy s květinovym motivem. Přeška jsem ke dveřím a otevřela je. Vešla jsem na velký balkón, ze kterého jsem měla výhled na celou Francouzskou čtvrť. Páni! Vrátila jsem se do pokoje.Na druhé straně velká, co velká, obrovská skříň! Samozřejmě že jsem si nějaký nábytek vybírala, ale tuhle skříň ne. Otevřela jsem skřín. Na dveřích byly zrcadla a ve skříňi na ramínkách vyrovnané oblečení. Pak tam byly ještě poličky a šuplíky. Vedle skříně jsem uviděla kosmetucký stolek a dveře. Otevřela jsem je a uviděla velkou koupelnu. Radostně jsem se zatočila. Tohle je pokoj snů. Pak jsem si ale všimla několika krabic postavených vedle postele. Přešla jsem k nim a otevřela je. V nich byly mé věci. Nejspíše z pokoje pro hosty. Vytřídila jsem všechny věci. Pak jsem našla fotky. Ani nevím že jsem si je brala. Vylepila jsem si je teda na zeď kolem kosetického stolku. Někdo zaklepal. Otočila jsem hlavu a uviděla Rebeku. Usmála se. ,,Vidím že se zabydluješ." řekla. Kývla jsem. Pak přešla ke mě a podívala se na fotky. ,.Tví přátelé?" zeptala se mě. ,,Jo." odpověděla jsem jednoduše. ,,Myslím že tohle by se ti mohlo hodit." řeklaa podala mi jednu fotku.

Do očí mi vhrkly slzy štěstí. ,,Děkuji ti Rebeko." řekla jsem a objala jí.

Zrovna teď jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Zvládla jsem absolventské předehrávky, a na vystoupení mě dali do divadla! Tam se dostávají jen ti nejlepší! Já jsem tak šťastná!

Jak se vám líbila kapitola? Náory pište do kom. a nezapomeňte tento příběh obdařit votes!

Vaše
Nikisekt