I am Hope?!

,,To je moje dcera. Hope."

,,To není fér!" postěžoval si Kol. ,,Ty podvádíš!" křikl na mě. ,,Jak bych asi mohla podvádět?" zeptala jsem se nevině. ,,Jsi čarodějka." zamrmlal. Uchechtla jsem se. ,,Jak to chceš dokázat?" zeptala jsem se ho. ,,Vyhrála jsi zatím všechny hry. Nějak musíš podvádět." řekl mi. Poplácala jsem ho po rameni. ,,Neštěstí ve hře, štěstí v lásce." řekla jsem mu a snažila se znít vážně. Měla jsem ale co dělat abych se nerozesmála. ,,Už mě to nebaví." řekl Kol a shodil hru ze stolu. ,,Ale notak Kole. Máš vztek že tě porazila malá holka?" zeptala se posměšně Rebekah. ,,Já nejsem malá!" řekla jsem a uraženě si založila ruce na prsou. ,,Notak se nečerti." řekla se smíchem. Nevydržela jsem to a taky se musela zasmát. Všichni se začali zvedat a jít si po svých. Rozhodla jsem se taky jít. Chtěla jsem si prohlédnout dům. Rozhlédla jsem se jestli mě někdo vidí, a rychle se vytratila do patra. Mým plánem byly pokoje. Prohledala jsem snad všechny pokoje. Našla jsem pokoj Elijaha, Rebeky, Hayley i Klause. Teda asi. Nevím který je koho. Jako poslední jsem našla Klausův ateliér. Sem jsem se těšila nejvíc. Miluju malování. To mám asi po Klausovi. Když nad tím tak přemýšlím, neměla bych jim alespoň ve svých myšlenkách říkat tati, mami, strejdo, teto a podobně? ,,Co tady děláš?" ozval se hlas. Leknutím jsem nadskočila. Otočila jsem se a uviděla Klause. ,,Omluvám se." začala jsem. ,,Já se tady jenom rozhlížela a našla jsem tenhle ateliér. Já miluju malování." řekla jsen upřímně. Přejel mě pohledem. Potom rukou pokynul k jednomu bílému plátnu. ,,Tak něco nakresli." řekl. Přešla jsem k plátnu. Vzala jsem do ruky štětec a paletu s barvami. Rozhodla jsem se pro klasiku. Rozkvetlá louka. Začala jsem malovat. Po nějaké době byl můj obraz dokončen. Klaus se podíval a uznale pokýval hlavou. ,,Páni. Máš talent to se musí nechat." řekl. ,,Děkuji." řekla jsem a usmála se. Položila jsem štětec a paletu. Potom jsem se rozhlédla po ostatních obrazech. Přešla jsem k jednomu obrazu na kterém bylo nakresleno malé miminko. ,,Kdo to je?" zeptala jsem se. Klaus ke mě přišel. ,,To je moje dcera. Hope." řekl. Zatajil se mi dech a v očích se mi objevily slzy. To jsem já! On mě, tedy Hope musí doopravdy milovat. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě. Rychle jsem zatřepala hlavou a nahodila úsměv. ,,Jo. Jsem v pohodě." řekla jsem. Potom bylo až skoro trapné ticho. ,,Ehm. Já asi půjdu." řekla jsem a vykročila směrem ke dveřím. Už jsem byla skoro pryč když mě zastavil Klausův hlas. ,,Můj ateliér je ti vždy otevřen Emmo." řekl mi a já se usmála. Potom jsem konečně vykročila z místnosti a vydala se do svého pokoje.

Rozhodla jsem se jít ven. Oblékla jsem si sukni a triko. Na nohy jsem si dala baleríny na podpatku a do vlasů si dala čelenku. Vyšla jsem ven. Chtěla jsem si najít cestu do školy, kam už budu zanedlouho chodit. Zašla jsem do jedné uličky. Najednou mi někdo trhnul hlavou a mě se setmělo před očima.

Ha! Doufali jste že jde o odhalení? Ne! Jen já mrcha dám tak supr název kapitoly. 😆 Jinak, líbila se? Co si myslíte že se děje? Nebo co se stalo? Pište do kom.!

Vaše
Nikisekt