I am Hope?!

,,Děkuji ti tati."

Hope:

Přede mnou jsem uviděla velký dům v plamenech. ,,Pamatuješ? Tohle jsi udělala ty." řekla mi Esther. Z oka mi stekla slza. ,,Pamatuješ?" uchechtla se Esther. ,,Sundala jsi si svůj náramek a dotkla se toho domu, který začal hořet." řekla. ,,Zemřeli tři lidi." dodala ještě. ,,Ale za to jsem já nemohla! Nemůžu za to že neovládám svou moc!" křičela jsem. ,,Ale ano. Můžeš za to. Udělala jsi to." řekla. ,,Ale ne schválně!" křičela jsem. Padla jsem na kolena a začala usedavé brečet. ,,A to není zdaleka všechno." řekla. Najednou se všechno zase rozmazalo, a když jsen zaostřila, stála jsem ve své staré škole, konkrétně v tělocvičně. ,,Sundejte si prosím veškeré šperky." řekla učitelka. Mé mladší já si sundalo náramek. ,,Teď si zaběhejte tři kolečka kolem tělocvičny." řekla učitelka a všichni se na povel rozběhli. Najednou se ozvaly rány. ,,Zemětřesení!" zakřičela učitelka. Ze stropu začaly padat kusy zdi a kamenů. Jeden spadl na nějakého kluka, který padl na zem mrtvý. A po něm několik dalších. ,,Taky tvoje chyba." řekla Esther. ,,Ale já za to nemůžu!" křičela jsem pořád. Zavřela jsem oči a zacpala si uši. ,,Před svou minulostí neutečeš. Jsi zrůda!" křičela, a u toho se smála. ,,A teď ta nejlepší!" řekla. Všechno se zase rozmazalo a my se objevily v parku. ,,Emmo! Počkej!" zakřičel chlapcký hlas. Přede mnou se objevily dvě postavy. Mé čtrnáctileté já a můj kamarád. Josh. Chodili jsme spolu do školy. ,,Emmo pozor!" zakřičel naednou Josh a stoupl si přede mě. Do jeho hrudníku se zapíchl od někud letí nůž. Josh se skácel k zemi. Mrtvý. ,,Zemřel kvůli tobě." řekla Esther. ,,Ne!" brečela jsem. ,,A teď tyhle všechny vzpomínky budeš prožívat pořád dokolečka" řekla. ,,Ne! Prosím!" křičela jsem, ale Esther se jen smála. Najednou se přede mnou znovu objevil hořící dům.

Vypravěč:

Freya se vydala do lesa. Snažila se najít tu květinu, po které se Hope probudí. A navíc. Další potupu jejich matky i nemohla nechat ujít. Konečně jí uviděla. Rychle se k ní rozešla, ale zastavilo jí kouzlo. ,,Kdo tady je?!" zakřičela. Zpoza stromu vykoukla hnědovlasá čarodějka. ,,Davino? Co tady děláš?" zeptala se jí Freya. ,,Kol mě poprosil jestli bych nemohla najít tuhle rostlinu. Ale neřekl mi proč. Řekneš mi to teda ty?" zeptala se Davina. ,,Naše matka uvěznila naší neteř Hope v její vlastní hlavě. Je na fom stejně jako kdysi Elijah." řekla. ,,Hope je naživu? A proč mi nikdo nic neřekl?" zeptala se jí. ,,To nám vypadlo. Já jsem ale myslela že ti to Kol řekl." řekla Freya zamyšleně. ,,Jaksi se zapoměl zmínit." řekla. ,,To je teď jedno. Tu květinu rychle potřebuju. Nechci aby Hope trpěla ješě víc než teď trpí." řekla Freya a vydala se k rostlině. Najednou jí něco odhodilo a ona narazila zády do stromu. ,,Tuhle květinu si vezmu já." řekl hlas. ,,Mikaele. Co tady děláš?" řekla Davina. ,,To teď není podstatné. Jen je dobré že mě nemáš na vodítku jao minule." řekl a ušklíbl se. ,,Otče, nech mě pomoct mojí neteři." řekl Freya když si stoupla. ,,Té zrůdě bych nikdy nepomohl. Jen ať trpí." zavrčel. ,,Ne. Ona nebude trpět. Je mi líto to co teď udělám, ale já jí musím pomoct." řekla Freya. Natáhla k Mikaelovi ruku a tím mu zlomila vaz. ,,Musíme si pospíšit." řekla. Utrhla květinu, přišla k Mikaelovi a chytla ho za ruku. ,,Přemístím se domů. Přijď za náma." řekla než zmizela. ,,No konečně." řekl Klaus když jí uviděl. ,,Čekala jsem spíš ,Díky sestro že jsem našla tu květinu, se kterou zachráním svou dceru a ještě jsi přivedla našeho otce. Co bych si bez tebe počal.' " napodobovala Freya Klausův hlas. Klaus se ušklíbnul. ,,Nechtěla jsi se dát k divadlu?" zeptal se jí Klaus. Freya zakoulela očima. ,,Já ho jdu přivázat do sklepa." řekla. Podala Klausovi květinu a vydala se do sklepa. Klaus došel ke spící Hope. Utrhl kousek z květiny a vložil jí ho do pusy. ,,Prosím, ať to funguje." řekla Hayley, ktrá seděla na kraji postele. Klaus přišel k Hope a položil jí ruku na čelo. Zavřel oči a pokusil se jí dostat do hlavy. Úspěšně.

Hope:

,,Jsi zrůda." říkalo moje mladší já od hořícího domu. ,,Ne! Já za to nemůžu!" křičela jsem už asi po sté. Padka jsem na kolena. Moje psychická i fyzická síla byla na dně. ,,Bylo to omylem!" křikla jsem ještě. Někdo mi položil ruku na rameno. Zvedla jsem hlavu. ,,Tati?" řekla jsem nadějně. On si ke mě dřepnul. ,,Není to tvoje vina princezno. Neudělala jsi to schválně. Nikdo tě za to neodsuzuje. Tohle patří k nám. K Mikaelsonovým. Ty jsi asi nejčistčí Mikaelson." zasmál se. ,,My toho máme na svědomí mnohem víc." řekl. Usmála jsem se. ,,Já vím." řekla jsem. ,,Jak to víš?" zeptal se. ,,To je teď jedno." řekla jsem. ,,Teď nás nesmíš trápit vlčku. Probuď se. Prosím." řekl. Zavřela jsem oči. Myslela jsem jenom najedno. Musím se probudt. Musím se probudit........

Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. ,,Hope!" křikla mamka a objala mě. Když se odtáhla objala jsem tátu. ,,Děkuji ti tati."

Moc, moc, moc, moc se omlouvám! Měla jsem nějakej blok, ze kterého mě naštěstí vytáhla Laurila které chci moc poděkovat a věnovat jí kapitolu. Aby jste se na mě nezlobilu tak jsem vám napsala kapitolu o 800 slovech. Za půl hodiny 😅

Minulou anketu vyhrál Kol. (Taky ho mám radši ❤) A dnes anketa:

Klamille nebo Klaroline?

Jsem zvědavá na vaše názory.

Vaše
Nikisekt