Duchové Ipatěvova domu

Jaro - stíny

Když se Ljoška narodil, zazářilo kolem Petrodvorského paláce slunce jako nějaká posvátná monstrance.Salvy z děla ohlašovaly, že Romanovská dynastie má dědice. Sjeli se kmotři z těch nejskvělejších evropských rodů, mezi nimi dánský král, carevičův praděd, britský panovník a německý císař. To vše na znamení výjimečnosti této události. Tatia je příliš malá na to, aby vnímala oficiality. První, co si vybavuje, je dítě ztracené v krajkách křestní peřinky. I přes svůj nepatrný věk jako by na ni děťátko upíralo tmavé oči. Už tehdy  jako sedmiletá si umínila, že malého bratra bude chránit stůj co stůj. Po velkolepém křestním obřadu a oslavách plných jídla a veselí nastaly klidnější dny a rodina se přesunula do Carského Sela.

Malý Alexej aspoň na čas vykouzlil své půvabné matce na tváři štěstí. První týdny rostl jako z vody. Tatia i Olenka často odbíhaly od učení, aby se s bratrem potěšily. Nemohly se vynadívat na jeho maličké ručky, na úsměv, který mu občas bezděčně bloudil po tváři, na tvářičku zkrabacenou pláčem a pak zas tak pokojnou.

Pak přišly stíny. Tatia si nepamatuje, kdy se to přesně stalo. Kdy obludný duch smrti začal kolem Ljošky kroužit a už ho nikdy zcela neopustil. Bylo to v noci, kdy domem začaly pobíhat zmatené postavy jako přízraky? Nebo ve dne, kdy jejich dupot tlumil zpěv ptáků ze zahrady? Tatia jen ví, že se to stalo náhle a nečekaně. Jako by viděla samu sebe mezi ustaranými a vyděšenými pohledy. Otec je zachmuřený, jeho modré oči pohasly, Tatia se mu pokouší vyškrábat na klín, ale bezmyšlenkovitě ji odstrčí. Matka pláče. Aspoň Tatia si myslí, že ji slyší, jde za tím hlasem, ale zastaví ji doktor Botkin.

"Tam nesmíte, velkokněžno."

"Ale maminka pláče, musím k ní."

Za ní už se tlačí Olenka a Marie a všechny se snaží nahlédnout do carevniny ložnice.

"Slečny, musím na tom trvat, dovnitř vás nepustím."

Co se asi děje? Je maminka nemocná? Poslední dobou často posedává. Nebo je snad něco Ljoškovi?

"Proč nás nepustí za maminkou," zlobí se Marie a netrpělivě se pohupuje na špičkách svých bot. To je celá ona, nejraději by vtrhla dovnitř, Tatia se na ni zlobí, i když nemá proč. Ale je malá, a tudíž hloupá a to stačí. S nadějí upře oči na Olenku, ta si ví vždycky rady, vždyť jí to při učení jde samo, všechny úlohy bez přemýšlení vyřeší. A čte, jako když bičem mrská.

Ale Olga je zaměstnána svými starostmi. Zato Marie nevypadá ani trochu ustaraně, teď pro změnu okopává roh dřevěné komody a nesrozumitelně si něco mumlá. Z pokoje vyběhne ošetřovatelka a nese ručníky. Rozrazí houf děvčátek, takže Tatia jen koutkem oka zaznamená, že jsou rudé, rudé jako... Pane bože, Tatia ví, co to je, onehdy si rozbila koleno a teklo z něj cosi červeného a teplého. Tatínek ji poučil, že je to krev a že je hrozně důležitá.

"Proto teď musíme ránu ošetřit, aby přestala téct a zranění se zahojilo. Když lidé ztratí mnoho krve, můžou i zemřít."

Tak tohle se teď děje, někdo uvnitř krvácí a nejde to zastavit. Olence to došlo ve stejnou chvíli. Tatiana si už pamatuje jen to, jak ji plačící sestra odvedla pryč.

A pak se objevilo to slovo, ošklivé jen tím, že ho Tatia neumí vyslovit. Hemofilie, jak podivně a cize to zní. Poprvé ho zaslechla z úst doktora Botkina, když se šeptem bavil s otcem. Později ho s posvátnou hrůzou vyslovila polohlasně komorná Děmidová. Musí být zakleté, napadlo Tatiu, možná při jeho hlasitém vyřčení zkameníte. Od té doby, co se uhnízdilo pod střechou Romanovců, se něco změnilo. Jako by všechny ovládl utajovaný strach.

"Musíš se na to pápušky zeptat," naléhají děvčata na Olenku, protože ona jediná dokáže tajemné slovo říct. Ale Nikolaj je předběhne.

"Takže Ljoška může vykrvácet, i když si třeba jako já rozbije koleno?"

Tatia to nemůže pochopit, jak strašná nemoc postihla jejího bratříčka.

"Je to tak, ale naštěstí má nás a my na něj dáme pozor," uklidňuje ji otec.

"Dáme, já aspoň ano, a kdyby Ljoška padal, tak ho chytnu" ujišťuje ho Marie. V její pětileté mysli je svět ještě jednoduchý jako dětská říkanka.

Ale Tatia ví, že někdy prostě není nablízku nikdo, kdo by vás chytil. Hloupoučká Marie. O to více musí být ona na pozoru. Jako by ta sedmiletá osůbka v jednom okamžiku na sebe vzala všechny povinnosti dopělých. Jako by v sobě záměrně potlačila své potřeby, svá přání, všechnu dětskou sobeckost a sebestřednost. Od té chvíle už Tatia nikdy nebude bezstarostným dítětem.