Duchové Ipatěvova domu

Zima - Tobolsk II

Rodina teď žije za vysokým dřevěným plotem pro dozorem stráží. Na rozdíl od Carského Sela, kde si přítomnost dohlížejících vojáků nikdo z rodiny ani neuvědomoval, jsou nyní nuceni na malé rozloze oploceného pozemku přicházet se svými vězniteli do každodenního kontaktu. Dům gubernátora, který jim vláda určila jakom místo pobytu, je luxusně zařízen, ale zavedenou elektřinu, tekoucí vodu i pěkně zařízené pokoje by Nikolaj a jeho blízcí rádi vyměnili za více svobody. Bez dozoru někoho ze strážců není možné pozemek opustit. Vládne tu všeobecná nuda a sklíčenost, která nejvíce doléhá na Olenku a Ljošku, který si jen těžko hledá smysluplnou činnost. A tak se plete do díla každému, kdo podniká něco zajímavého. Nikolaj dokonce dovolí, aby asistoval při opravě střechy a spolu s ním a sestrami řezal dříví. Alix každou takovou aktivitu sleduje se sevřeným srdcem, protože chlapec je divoký, jako zvířátko zamčené v kleci hledá jakýkoliv způsob vybití vlastní přebývající energie.

Nedá se říci, že by se vojáci chovali k rodině zle či neuctivě, jejich chování je ale odměřený a odtažité. Přesto si děvčata dokážou najít zvláště u mladých chlapců skulinku, jak navázat bližší kontakt.

„Já se tak nudím," vzdychne Nasťa, procházející kolem skupinky dozorců, připravujících si na ohništi oběd. Zatímco rodina jí vždy společně v jídelně, vojáci si nosí jídlo s sebou, případně si ho vaří na venkovním ohni. Zdá se, že Nastina poznámka se zcela minula účinkem. Vojáci dál netečně míchají cosi v kotli, oči upřené do plápolajícího ohně. I když je pořád dost teplo, mají oblečené zelené uniformy s kabátci a vojenské čepice s tvrdými štítky.

„Možná nás neslyšeli, nebo s námi nesmějí mluvit," šeptá Maška.

„Včera jsme je s Nasťou pozorovaly z okna, ten světlovlasý hrál krásně na balalajku. Myslím, že nejsou tak zlí, jak se tváří," připojí se Tatia a všechny dívky kromě Olenky se spiklenecky chichotají.

„Nemyslím, že je moudré se s nimi mluvit. Nevíme, co se od nich dá čekat."

„To je nesmysl, Olenko, Ljoška se s nimi normálně baví. Tuhle jsem ho viděla se dvěma na střeše. Možná se nás bojí stejně jako my jich," namítne Maška, kterou nejvíce láká si s mladými vojáky zaflirtovat. Jejích 18 let je měnivých jako dubnové počasí. Stále pečlivě opatruje Vladimirovu fotku, ale už dlouhé měsíce nemá o něm zprávu, a tak je její srdce svolné k malému dobrodružství. Stejně tak Nasťa, kterou přitahují všechny tajemné zákruty dospělosti.

Konečně se jeden z mladíků otočí k postávajícím děvčatům. Podle nárameníků patří k nižšímu důstojnictvu, je tedy přímým podřízeným kapitána Aksyuty, kterého zatím vláda ponechala jako velitele.

„Milé dámy, račte si přisednout, bude se podávat oběd."

Dívky jsou najednou zaskočené tou náhlou ochotou.

„Ale my jsme právě jedly," vysouká ze sebe Maška a pro jistotu se schová za zády Olenky, která vůbec nevypadá, že by se chtěla s vojáky družit. Se zamračeným výrazem pozoruje jejich rozsemáté, vyzývavé obličeje.

„Pojďte pryč, mně se to nelíbí."

„Nějaká upeljpavá," ozve se jeden z mladíků, „no jo, bývalá velkokněžna. Škoda, mohla být zábava."

Obě strany se teď měří pohledem.

„My už musíme jít," vyhrkne Nasťa a táhne Mašku pryč.

Stav vzájemného oťukávání vydrží jen dva dny, ten třetí se Maška odhodlá a přisedne k vojákům, následuje ji Nasťa, které zvědavost nedá, i obě starší dívky, které považují za nutné dát na rozdychtěné sestry pozor. Pak už vytáhne světlovlasý chlapec svůj nástroj a všichni se k němu se zpěvem přidají.