Duchové Ipatěvova domu

Podzim - odloučení

Dokud válka nepropukla v plné síle, neuměla si Tatia představit, jak změní život jejich rodiny. Předně tu byla častá otcova nepřítomnost, která vždy mezi děti vnesla smutek a nejistotu. Jako by Nikolajovy odjezdy způsobovaly, že se dobře namazaný hodinový strojek života v Zimním paláci začíná zadrhávat. Alix, ponechaná bez Nickyho opory, stále více propadá náboženskému blouznění a melancholické sebelítosti. Rasputinovy návštěvy v době carových inspekčních cest dávají obyvatelům Petrohradu stále nové podněty k nechutným klevetům a pomluvám.

A je to Tatia, které car svěřuje svou rodinu, vědom si její vnitřní síly a organizačních schopností, díky kterým se z členů rodiny nestávají osamělí trosečníci. Naopak, pod jejím dohledem se vztahy postupně opět stmelují, protože jen tak dokáží Nikolajovi nejbližší čelit realitě války.

Nikolajův odjezd provázejí stále stejné rituály. Dlouhé loučení, objetí, přemlouvání, i když je všem jasné, že milovaný otec je také panovníkem zodpovědným za válečné úsilí bojujícího Ruska. Úspěchy jsou střídány katastrofálními porážkami a ústupy. Zatvrzelí němečtí generálové Hindenburg a Ludendorff zatlačí ruskou obrannou linii hluboko na území Ukrajiny, Bukoviny a Běloruska. Teprve následujícího roku se díky ofenzivě generála Brusilova dostala ruská vojska více méně zpět na původní úroveň.

„Alexej pojede příště se mnou," rozhodl Nikolaj po návratu ze Stavky, vrchního velení ruských vojenských sil, „sluší se, aby jako následník trůnu navštívil naše velitele."

„Hurá," Aljoša je bez sebe nadšením, „a dostanu konečně pořádnou polní uniformu? Ne, abyste mi zase dali nějakého příšerného námořníčka. To by se mi akorát smáli."

Pak si ale uvědomí diskrétní přítomnost Nagorného, který i přes dlouholetou službu v carské rodině neodložil svou původní uniformu, a trochu znejistí.

„Já jsem myslel... na námořnickém stejnokroji není nic špatného, ale já si v něm vždycky připadám jako mimino. Víte, jak to myslím."

Všichni až na Alix mu odpoví shovívavým úsměvem. Ljoškova prostořekost vnesla do salónu trochu předválečné bezstarostnosti. Pouze carevna sedí ve svém křesle bez známky pobavení. Její mateřské instinkty zase pracují na plné obrátky a nutí ji za každou cenu zabránit tomu, aby její drahocenný syn byl vystaven nebezpečí někde poblíž fronty. Jaká rizika se tam skrývají, kolik možných úrazů může Ljošku potkat. Nejraději by ho jako kvočna schovala pod svá křídla. Chlapec ale vypadá odhodlaně, doslova září při pomyšlení, že byl shledán natolik dospělým, aby otce doprovázel na jeho inspekčních cestách. Kolik dobrodružství taková možnost skýtá. Ljoškova představa války je ještě plná romantického hrdinství, chybí v ní špína, bolest a utrpení.

„Mamá, já se tak těším," obejme Aljoška nadšeně ztuhlou matku. Tatia svým bystrým zrakem ale bezpečně rozpozná matčiny myšlenky.

„Papá, myslíš, že Ljoška takové náročné cestování zvládne? Tolik hodin ve vlaku."

„Aljoša není žádné malé dítě, jednou z něj má být vládce Ruska, musí se začít na tuhle roli připravovat."

Dcera pozorně zkoumá otcovy blankytné oči. Věří Nicky tomu, co říká? Jeho oči mluví o opaku. I on žije v neustálém strachu o Ljoškův život. Kde je pravda? Může Aljoša skutečně někdy převzít žezlo po svém otci? Jeho křehké zdraví vyvolává nekonečné množství otazníků. Zároveň Tatia chápe otcův postoj. Už tak je Alexejův život plný omezení, prodchnutý smutkem z nedostatku běžných vrstevnických vztahů. Není lehké žít jako skleníková kytička uzamčená v bezpečném, ale jednoznačně vymezeném světě, za nímž jistě existují i světy jiné, Ljoškovy ale odepřené.