Duchové Ipatěvova domu

Léto - dárek

Než Tatie doktor Botkin dovolil vyjít ven z paláce, bylo září. Vlasy mezitím dorostly do hladkého chlapeckého účesu, který se trochu podobá tomu Alexejovu. Při oficiálních příležitostech nosí Tatiana paruku, ale tady, kde je doma, si ponechává svobodu být sama sebou bez zakrývání svého dívčího nedostatku.

První procházka parkem kolem Alexandrovského paláce je pro ni jako zázrak. Opravdu stromy vždycky tak šuměly? A kašna zpívá, jak to, že si toho ještě nikdo nevšiml. Vzduch voní hlínou a pomalu se ve větrných vírech začíná objevovat první barevné listí. Kdyby Tatia vzala do ruky paletu, nikdy by nedokázala tu bohatost zabarvení zachytit. Všechny ty odstíny jsou tak odlišné, a zároveň tvoří dokonalou harmonii. Tráva je dosud zelená a vybízí k posezení. Tatia neodolá, nejprve si způsobně sedne, ale pak padne na záda a zběsile hýbe rukama a nohama, jako když v zimě dělávali ve sněhu andělíčky, aby si připomněla, že je živá. Pak zírá na oblohu, kde plují mraky, dokud jí výhled nezakryje sestřina tvář.

„Hledala jsem tě," řekne Marie, „co to tu vyvádíš? Mamá se bude zlobit, že máš uválené šaty."

Tatia se posadí.

„To ti je taková krása, Maško."

„A co jako?" nechápe Marie.

„No že jsme živé a že můžeme tohle všechno vidět. Tak se rozhlédni."

„Nemáš zase horečku?" dotkne se Máša starostlivě Tatianina čela.

Možná ano, ale tohle není horečka, která stravuje. Tatia hoří něčím jiným. Jako by fakt, že utekla smrti, v ní zažehl novou touhu. Žít za každou cenu, žít pro druhé, doslova je zavalit láskou, kterou teď překypuje.

„Proč jsi mě hledala," uvědomí si Tatia pravý důvod sestřiny přítomnosti.

„Někdo by tě rád viděl. Mám ti vyřídit, abys přišla k bráně."

Šedomodré Tatianiny oči se rozsvítí rozechvělým očekáváním. Vyskočí, proplétá se pískovými cestičkami, ale po chvíli musí zvolnit a vydýchat se, protože její oslabené tělo jí nedovolí takovou námahu. U brány stojí Andrej Michailovič se štěnětem na vodítku. Chvíli se na sebe dívají částečně zakryti zlatou mříží, pak se Andrej v úboru palácové stráže mírně ukloní a srazí podpatky svých vysokých holin. Vpíjejí se jeden do druhého. Andrejova radost vyzařuje z celého jeho těla, dávají ji najevo jeho oči, jeho postoj, rty zvlněné v laskavém úsměvu.

Tatia popojde až k němu.

„Tak jsem tady. Prý jste se mnou chtěl mluvit."

Andrej vezme něžně Tatianinu vyzáblou ruku do své a pokryje ji polibky.

„Každý den děkuji Bohu, že vás uzdravil. Tatiano Nikolajevno, já vím, že je to troufalé, ale přijmete od obyčejného důstojníka dárek?"

Přitáhne k sobě dosud opomíjeného psíka a předá vodítko Tatianě.

„Jmenuje se Ortipo, je to francouzský buldoček. Prý jsou velmi přátelští a nemají moc rádi pohyb. Nebudete s ním mít žádnou práci."

„Děkuju, ten je tak roztomilý."

Tatia přiklekne ke štěňátku, které jí z vděčnosti, že mu konečně někdo věnuje pozornost, začne olizovat ruku. Veliké čokoládové oči na ni hledí s bezvýhradnou psí oddaností.

„To je od vás tak milé. U nás v rodině má každý nějaké zvíře. Ljoška třeba Joy, to je fenka špringl španěla. Snaží se ji vycvičit, ale moc se mu to nedaří. A Olenka měla kocoura, Vasku, ztratil se, když jsme byli na Krymu a jemu se doma stýskalo, myslím, že ji šel hledat a už se nevrátil. A taky máme koně a ptáčky a slona, no věřil byste tomu, že Papá nechal přivést něco tak obrovského?"