Duchové Ipatěvova domu

Zima - návrat ztraceného syna

Poslední rok prožil Andrej jako v nekonečném snu. Poté, co ho zcela pohltily bolševické ideje sociální spravedlnosti a odevzdání půdy rolníkům, zběhl z armády a stanul po boku Vladimira Iljiče Lenina nejprve jako posluchač v davu, později jako jeden ze sekretářů petrohradského sovětu, který převzal v listopadu ve městě moc. Jeho otec, přesvědčený o tom, že syn podlehl nějakému zvláštnímu druhu šílenství, ho v dopisech opakovaně vyzýval k návratu domů, ale Andrej byl k jeho prosbám hluchý. Nakonec baron Morozov zanechal veškerých pokusů přivést syna zpět k rozumu a v posledním listu, který Andrej obdržel, se syna vzdal a oficiálně jej vydědil. Andreje otcův verdikt ranil, přesto se rozhodl zůstat a pracovat pro rudé.

Válka se nyní vedla na dvou frontách. Zatímco na válečné linii s Německem a Rakouskem se bojovalo čím dál s menším nadšením, uvnitř země se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí mezí bolševiky a jejich odpůrci. Občanská válka byla na spadnutí. O internaci cara a jeho rodiny se Andrej dověděl od samotného Sverdlova. Poprvé zapochyboval. Vzpomínka na Tatianu a její blízké jej stále více nutila zamýšlet se nad tím, zda oběti, které byly podle rudých vůdců při budování nové spravedlivé společnosti nutné, jsou skutečně nezbytné. Tatianina fotografie se vrátila na jeho stolek. Jako by se probudil z hlubokého spánku zahanbený tím, že jeho poblouznění ho odvedlo od slibu, že si pro svou milovanou přijde. Teď se Tatianina rodina nacházela kdesi daleko na neznámém místě a podle neověřených informací se jí nevedlo nejlépe. Dokud se jednalo o bezejmenné neznámé jedince, Andrej tvrdý postup schvaloval, tohle ale bylo osobní. Znovu probuzená láska k carově dceři rozbolavěla jeho nitro k nevydržení. Pak se na něj život opět usmál.

„Soudruhu Morozove," oslovil ho jednoho dne Sverdlov, „jistě se k tobě dostala zpráva, že naši lidé drží pod dohledem bývalého imperátora a jeho rodinu. Z mnoha důvodů, které v této chvíli nejsou důležitě, bylo rozhodnuto o jeho dalším přesunu. Hledáme věrné a schopné lidi, kteří by odjeli na nové místo pobytu jako záruka toho, že se k carovi ani jeho blízkým nikdo nedostane. Zdáš se mi jako vhodný adept."

Andrejovi se rozklepala kolena. Možnost setkání s Tatiou ho rozrušila. Bude se jí moci podívat do očí? Přijme ho Tatia ještě, nebo už mu jeho zradu neodpustí. A jak je vůbec možné, že se dostal až sem. On, který kdysi jako kadet přísahal věrnost carovi, se má nyní stát jeho věznitelem? Sverdlov si jeho rozpaky a rudé tváře vysvětlil po svém.

„Chápu, soudruhu, že tě důvěra strany zaskočila, ale jsem si jist, že se na tento úkol perfektně hodíš. Ty jako bývalý carský voják a aristokrat jsi skvělou ukázkou toho, že i lidé se špatným třídním původem mohou být platnými tvůrci nového společenského řádu."

Andrej si ponechal den na rozmyšlenou. Skutečným důvodem ale nebyla nedůvěra ve vlastní schopnosti, spíše hanba, kterou pociťoval při pomyšlení na opětovné setkání s Tatianou Nikolajevnou. Po bezesné noci se rozhodl zachovat jako muž a pohlédnout své vině zpříma do očí. Pojede do Jekatěrinburgu spolu s Jermakovem, Kudrinem a Jurovským, kteří jako bolševičtí komisaři měli velet dohlížejícím vojákům. Nekonečnou cestu prožil Andrej vleže na slamníku. Po stovkách ujetých kilometrů už znal důvěrně každou rýhu na stropě vozu, měl spočítaná prkna, ze kterých byl vagón vyrobený, a z proleželého slamníku ho bolely všechny svaly v těle. Zdálo se, že nejí, ba ani nespí, protože nitro sevřené strachem nebylo schopné nic pozřít a nedovolovalo mu usnout. Jak pochopil z řeči svých spolusoudruhů, měli do Jekatěrinburgu dorazit ještě před carem a připravit tzv. Dům pro zvláštní účely, luxusní vilu zabavenou původnímu majiteli, podle kterého se jí říká Ipatěvův dům. Kolem něj vyrostl vysoký plot z prken, který dosahoval takřka až ke střeše, takže vězni neměli prakticky žádný výhled. U brány vyrostly dvě strážní budky. Jinak byl dvůr, zahrada a vnitřní zařízení ponechány v původním stavu.