Duchové Ipatěvova domu

Léto - portrét

Toho dne ráno došlo ke dvěma nepříjemnostem. Alix jako často předtím pozvala ke snídani i své nejbližší přítelkyně a společnice, půvabnou Nastinku Hendrikovou, Lili Dehnovou, baronku Sofii Buxhoevedenovou a Annu Vyrubovou, která se od Rasputinova příchodu stala carevninou důvěrnicí. Nikdo nemluvil, jen lžičky cinkaly o čajové šálky a šustily obleky služebnictva. Nikolaj by si rád hned po ránu přečetl noviny, ale v přítomnosti dam mu to přišlo nevhodné. Děvčata klopila hlavu. Pak znuděný Alexej pod stolem kopl Anastázii a ta vyjekla. Několik párů káravých očí se na ni obrátilo, takže se raději začala ládovat meruňkovým koláčem.

Nakonec ticho prolomila baronka Sofie: „Slyšela jsem, Nikolaji Alexandroviči, že letošní masopustní ples poctí návštěvou japonský velvyslanec. To je dobré znamení."

„To je jisté, vzhledem k současné situaci v Evropě je dobré mít aspoň na Dálném východě klid. Má přijít i s manželkou. Oba mluví anglicky i francouzsky, takže si budeme moci bez překážek pohovořit."

„A už se ví téma?" vmísí se do konverzace dospělých natěšená Marie.

„Mášo," okřikne ji matka. Ale Nikolaj s úsměvem skrytým v plnovousu klidně odpoví: „Tvoje matka si přála postavy ze Shakespeara, takže se proměníme v Oberona a Titanii."

Děvčata nadšením tleskají.

„Já budu Julie," zabírá si okamžitě Anastázie.

„Ty tak," usadí ji Marie, „tebe převlékneme za Puka, to ti bude sedět jako ulité."

Nastě se ten nápad docela líbí, celý večer bude moci pobíhat po sále a tropit lotroviny, to se ostatně od Puka očekává.

„A co budu já?" pípne zmateně Ljoška, protože o Shakespearovi nemá zrovna velké povědomí.

Všichni jako na povel začnou careviče rentgenovat pohledem.

„Můžeš dělat malého elfa," navrhne Olga, „ti jsou roztomilí. Dáme ti udělat křidýlka a kouzelnou hůlku."

„Ani náhodou, proč nemůžu být něco normálního, tohle je pěkně pitomý nápad. Všichni se mi budou smát," vybuchne Aljoša, až všichni se všichni instinktivně na židlích zakloní.

„Ihned se sestře omluv," okřikne ho Alix.

„Ani náhodou, děláte ze mě pořád mrzáka, mimino, co nemůže udělat samo ani krok."

Alexej skutečně zuří, není to poprvé, všichni znají tyhle jeho nálady. Aljoška je jako parní kotel, který čas od času musí upustit páru, jinak by vybouchl. Je to přebytek chlapecké energie, který v sobě Ljoška dusí, touha běhat, lézt po stromech a občas si i přinést rozbité koleno. Ale ví, že malé zranění by ho mohlo zabít. Předčasně moudrý a vyspělý carevič se smutnýma, vědoucíma očima, všemi milovaný, a přesto nešťastný, toužící po obyčejné klukovské společnosti. Alix jednou málem puklo srdce, když nahlédla do jeho deníku.

„Maminko, až umřu, nebudu už cítit žádnou bolest? Až umřu, postavte mi prosím v lese malý pomníček, aby lidé nezapomněli, že jsem žil."

Pak slouho plakala a úpěnlivě se modlila, aby Bůh dopřál jejímu chlapci zázrak uzdravení.

„Odejdi, Aljošo, dnes budeš bez snídaně," nařídí nekompromisně otec a malý carevič se zahanbeně courá pryč.

„Nicky, prosím."

„Dokud se Olence neomluví, zůstane u sebe."

Sestry na sebe vrhají kradmé pohledy. Už dlouho neviděly otce tak rozčileného. Jako by to ráno všichni vstali levou nohou.

„Já se na něj, Papá, nezlobím, prosím, dovol Ljoškovi, ať s námi jde odpoledne ven. Chceme přece stavět ze sněhu tu pevnost."

„Možná, Olenko, pokud se omluví."

Nikolaj popadne ranní noviny, aby dal najevo, že jeho slovo platí. Nastinka Hendriková, aby zakryla trapné ticho, se začne carevny vyptávat na její šaty a přítomné dámy se s úlevou přidají. Ženská konverzace brzy naplní jídelnu. Děvčata chvíli poposedávají. Zlobí se trochu na otce za jeho přísnost, nejraději by tajně ukradly něco z bohatství, které jen tak bez užitku leží na stole, a tajně donesli bratrovi něco k jídlu, ale Nikolajova autorita jim to nedovolí. Němohra jejich gest a pohledů nakonec zvolí Tatiu jako nejvhodnější kandidátku té nevinné loupeže. Dívky dobře vědí, že Tatia je miláček obou rodičů. A tak zatímco dámy klevetí o tom, co asi která z přítomných pozvaných bude mít na sobě a smějí se tomu, jak by asi v kostýmu dejme tomu Ofélie vypadala tělnatá kněžna Dolgoruká, Tatěnka se do svého příručního váčku, který nosí všechny princezny zavěšený na zápěstí, snaží nacpat jablko a kousek závinu. Je však odsouzena k nezdaru, koláč se drolí a jablko svou velikostí přesahuje možnosti maličkého háčkovaného váčku.

„Vaše Výsosti, co to má znamenat," uslyší nad svojí hlavou překvapený hlas baronky Buxhoevedenové, potřísněné drobečky z rozlámaného závinu. Tatia se v půli pohybu zarazí a přemýšlí, jak z toho ven. Jistě ji čeká trest, protože chtěla porušit otcův zákaz, ale zvedne se v ní vztek na všetečnou baronku, která má jako vždy oči všude.

„Zbláznila jste se, proč mi tak říkáte? Víte, že to nemám ráda, jsem Tatiana Nikolajevna."

A vrhne na baronku vyzývavý pohled pubertálního mláděte. Baronka se zajíkne. Zdá se, že dnes posedl carské děti nějaký potměšilý ďáblík.

„Tak už dost," zvedne se car a vztekle odhodí noviny, „Co se to s vámi dneska děje. Tatiano Nikolajevno," dává si dobrý pozor, aby dceřino jméno vyslovil co nejdůrazněji: „Jestli se neomluvíš, můžeš na letošní ples zapomenout."

„Omluvám se vám, baronko, ujelo mi to," pípne Tatia a pokorně sklopí hlavu.

„A teď všechny ven, za chvíli vám začíná škola."

Jedna po druhé se carovy dcery trousí z jídelny jako svázané.

„Dovolí nám teď Papá stavět tu sněhovou pevnost?" zeptá se nesměle Anastázie.

„Proboha, Aňo, koho to teď zajímá," sykne na ni Marie.

Anastázie vzpurně vystrčí bradu: „Třeba mě to zajímá. Jenže vám jde jen o ten pitomý ples, abyste se tam mohly nakrucovat před důstojníky. Jako bych tě, Mášenko, neznala."

„Nechte toho." Tatia vstoupí mezi své mladší sestry, které teď vypadají jako dva krocani připravení k boji.

„Já jsem papušku rozzlobila, tak musím něco vymyslet, jak ho obměkčit. Olenko, mohla bys prosím přinést skicák a pastelky?"

Olenka je ze sester nejzdatnější malířka. Její drobná ruka krouží po čtvrtce a vytváří měkkými tahy sestřin portrét.

„Ukaž," tlačí se děvčata jedna přes druhou, aby si prohlédly sestřin výtvor.

„Dokonalé," vzdychne Tatia, „Mám úplně provinilý výraz."

Kresbu pak tajně zanese do otcovy pracovny a položí doprostřed stolu, aby ji car nemohl přehlédnout. Jeden pohled stačí, aby se Nikolajovi po tváři rozlil laskavý úsměv.

„Drahý Papá, takhle vypadám, když jsem smutná, že jsem tě rozzlobila, můžeš mi prosím odpustit? Tvoje milující Tatia. P.S. Pusť prosím s námi po obědě Ljošku ven, moc se těšil na ten sněhový hrad."