Duchové Ipatěvova domu

Zima - Dům pro zvláštní určení

Příjezd do Jekatěrinburgu. Zvláštní směs radosti a obav. Tatia i zbylé děti se těší na setkání s rodinou, zároveň je ale děsí podmínky, do kterých jdou. Maščiny dopisy mluví o prohledávání zavazadel, neurvalém jednání bolševických komisařů a vysokém plotu, který jim zabraňuje vidět svět okolo domu. Nádraží je klidné, žádní nezvaní přihlížející. Zdá se, že si jich nikdo nevšímá. Je zde pouze vojenský doprovod, který je má zavézt do nového bydliště, domu, kterému dali bolševici označení „Dům pro zvláštní určení". Podle Maščiných listů je krásně zařízen, ale proti Tobolsku tu vládne ještě větší nuda a rozmrzelost.

Tatia opatrně vyhlédne z vagónu. Je podmračený jarní dne, poprchává a všude je plno bláta, které se všem lepí na boty. Děvčata už dávno rezignovala na jakoukoliv parádu. Oblékají se velmí prostě, sukně, blůzy a dlouhé kabáty. Na hlavě nosí podle potřeby šátky či čepice, i když vlasy už jim pomalu začínají dorůstat. Ljoška chodí většinou ve vojenské uniformě. Na blátivém terénu je odkázán na pomoc Nagorného, který ho opatrně vynese ven z vozu. Děvčata vláčejí těžká zavazadla ven za pomoci zbylého doprovodu, služebné Děmidové, kuchaře Charitonova a komorníka Truppa. Monsieur Gilliard je následuje, ale ve dveřích ho zastaví jeden z bolševických komisařů. Tatia se později doví, že muž se jmenuje Jakov Jurovskij.

„Vy tady zůstanete."

„Proč?" nechápe Gilliard a dál se zarputile dere za svými romanovskými svěřenci.

„Koukej zalízt dovnitř, ty žabožroute, a ten Angličan taky."

Gilliard poslechne, aspoň si ale stoupne k oknu, aby viděl na velkokněžny a careviče. Olenka k němu vrhne smutný pohled. Gilliardovi se zdá, že zaslechl francouzská slova rozloučení, ale sluch ho může klamat.

„Najdu vás, ještě se setkáte," zavolá na své žákyně. Pak se otočí na Jurovského: „Mám tu snoubenku, chceme se brát," zkusí s rudým komisařem vyjednávat.

Jurovskij si ho změří očima. Nakonec se rozhodne být blahosklonný. Na jednom člověku mu pramálo záleží.

„Ať tu zůstane."

Těglejevová je překvapená. Její mysl je rozpolcená mezi mužem, se kterým se v posledních týdnech velmi sblížila, a mezi věrností k romanovským dětem. Zmateně se dívá z jednoho na druhého a zavazadlo přehazuje z jedné ruky do druhé.

„Běžte, Šuro," dá jí posvěcení Olga. Alexandra Těglejevová, zvaná Šura, se pomalu s hlavou sklopenou vleče zpátky k vlaku. Navzdory Olenčiným slovům má pocit, že jí na zádech leží metrák viny za zradu svých svěřenkyň. Nejraději by se otočila a následovala je, jak tomu bylo vždycky, ale pud sebezáchovy jí říká, že vedle velkokněžen je její život v nebezpečí.

Poslední vystupuje z vozu Tatia. Ortipo v náručí je neklidný, vrtí sebou a kufry, které Tatia nese, jsou těžké jako z olova. Na posledním schodu jí ujede noha a málem sebou plácne do bláta. Nagornyj jí ihned přispěchá na pomoc, ale jeden z komisařů ho stáhne zpátky.

„Tohle si nezvykej, vaše carské manýry tu nikoho nezajímají."

Tatia po muži, kterého ostatní nazývají Kudrin, sekne pohledem. Pustí Ortipa na zem odhodlaná si s objemnými kufry poradit za každou cenu.

K novému domovu, jestli vůbec Tatia může takhle o posledních místech jejich pobytu mluvit, je vezou v nepohodlných dřevěných kočárech, zrekvírovaných zřejmě nějakému rolníkovi. Ale je tam Papá, Mamá a Maška, po kterých se všem stýská, až to fyzicky bolí. Objímání a slzy neberou konce. Zase všichni pohromadě. Tatia hrdě pohlédne otci do krásných modrých očí. Zvládla jsem to, Papá, jsme tu, i přes tu strašlivou cestu jsem nás přivedla až sem. Car svou dceru políbí na čelo. Matka je pohublá, ale shledání s dětmi jí nalije do obličeje trochu červeně. Maška neví, kterého ze sourozenců obejmout dříve. Nasťa se na ni nalepí jako klíště.

„Neubližovali ti tady? Mamá psala, že někteří vojáci jsou dost hrubí."

„Nejsou tak strašní, když se s nimi začneš bavit. Spousta z nich má rodiny, manželku, děti. Netěší je dělat nám tady bachaře. A je tu i pár mladých, bude zábava."

Mariin pohled zabloudí k jednomu z postávajících vojáků, který na ni hledí s dychtivým výrazem ve tváři.

„Jmenuje se Iva Skorochodov, myslím, že je do mě zamilovaný," šeptá spiklenecky Maška, „vždycky začne koktat, když s ním mluvím."

Nastě se sestřino chování nelíbí.

„Neměla bys s ním flirtovat. Co Vladimir?"

„Nebuď hloupá, Aňo, tohle je něco jiného. Vladimira miluju. Ale tady je taková nuda, že si musíš prostě nějakou zábavu najít."

Nasťa poprvé v životě sestře nerozumí. Kdyby ji Vladimir Pavlovič miloval, nikdy by se nepodívala na jiného. Jak může Maška klamat někoho tak jemného a inteligentního. Vůbec si ho nezaslouží. Vztahy se sestrou ještě zhorší události kolem Maščiných devatenáctých narozenin. Zamilovaný Skorochodov přinese Marii dort. Když si Nasťa všimne, že sestra se kamsi vytratila, vyrazí za ní na dvůr a najde ji ve Skorochodovově náručí, jak se líbají. Nasťa se otočí na patě a vše hned běží vyzradit matce.

„Jak jsi mohla udělat něco takového," oboří se na Marii Alix, „ty, dcera ruského cara, a muchluješ se s nějakým neznámým chlapec."

„Ale, Mamá, já jsme to nechtěla, prostě se to stalo." Marie je rudá hanbou. Po tvářích jí tečou potůčky slz, které utírá do rukávu. Zcela nedůstojně popotahuje a nejraději by se někam schovala. Zlobí se trochu i na všetečnou Nasťu, která musela celou věc hned vyzvonit matce. Následující dny panuje mezi Marií a matkou s ostatními děvčaty napjaté ticho. Marie se plouží po domě jako duch se sklopeným pohledem. Jako první poruší oficiální Maščino vyhoštění z rodinného kruhu citlivá Olenka.

„Už toho nechte, myslím, že si Máša užila dost. Je mi jí vážně líto, když ji vidím, jak tu bezradně bloudí."

Ještě ten samý večer je Maška pozvána ke společné karetní hře. Dívka září štěstím, když usedne mezi své blízké. Pozdě v noci, když děvčata uléhají ke spánku, se ze tmy ozve Nastin hlásek: „Smím chvíli k tobě, Mášenko?"

A pak, zatímco Olenka s Tatiou pravidelně oddechují, si dívky ještě dlouho tichounce šeptají svá dívčí tajemství.