Duchové Ipatěvova domu

Léto - bílá noc

Slyšeli jste o bílých petrohradských nocích? Jistě že ano. V polovině května začíná přírodní zázrak, noci a tmy ubývá, až nakonec i v pozdních hodinách město nezapíná pouliční osvětlení, ale roztočí se kolotočem atrakcí, které trvají téměř do rána. Noc nepřichází, světla ubývá jen pomálu, a jak nastupuje vlahé teplo, lidé vyrážejí do ulic, protože spánek není v tomto období jejich přítelem. Je to čas pouličních oslav, kdy stánky ovládnou ulice a zvou k nákupu něčeho sladkého, čas pro přátele, ale i pro dlouhé procházky k petrohradským mostům, které se v noci zvedají, aby pod nimi propluly mohutné zaoceánské lodě.

Tatia toto období miluje. Na rozdíl od většiny roku nemusejí děvčata chodit brzy spát a mohou se toulat palácovými zahradami či vyjet s některou ze společnic do města a aspoň na okamžik zapadnout do anonymního davu petrohradských obyvatel. Někteří lidé je poznávají, jiní je vnímají jen jako další vznešené Rusky užívající si luxusu nemuset se nechat tmou ukolébat ke spánku. Jediný, kdo z rodiny bílé noci nemiluje, je Alix. Právě v tomto období, kdy milosrdná noc nenutí člověka oddat se spaní, je její psychický stav nejhorší. Carevna začíná být podrážděná, nervózní a deprese se probouzí v celé své síle. Někdy celé dny nevychází ze svého budoáru a je na dětech, otci a nejbližších přítelkyních, aby za ní přicházeli a pokusili se její melancholické stavy rozptýlit.

Ještě jedna osoba má k Alix neomezený přístup, osoba, která se zcela v domě Romanovců přes nesouhlas mnohých usídlila a není síla, který by ji odtud dostala. Rasputin, ďábelský mnich, zázračný léčitel, podle mnohých i carevnin milenec. Tatiana si na jeho přítomnost zvykla, k dětem se chová přátelsky a všichni jsou mu vděčni za záchranu Ljoškova života, přesto ji něco na jeho zjevu děsí a nutí ji zůstat v jeho blízkosti vždy ve střehu.

Když matka nevstává z lůžka, přichází Tatia do její ložnice, aby jí předčítala. Usedne k jejím nohám na zem a pomalu, zřetelně začne číst. Dnes si Tatia naplánovala něco z Lermontova, ale kniha není na polici k nalezení.

„Mamá, nemůžu ho najít, nevíš, co se s ním stalo? Nepůjčil si ho někdo?"

Alix po tváři kmitne vzácný úsměv: „To byla Olenka, knihomolka jedna, jako vždycky si bez dovolení sáhla do knihovny a popadla, co jí přišlo pod ruku."

„A určitě u toho říkala, Mamá, musím zjistit, jestli je pro tebe vhodná," směje se Tatia.

„Tak mi vyndej Janu Eyrovou."

Čas nad knihou plyne rychle. Rázné zaklepání na dveře obě náhle vytrhne ze světa ubohého sirotka Jany, která nakonec najde štěstí po boku milovaného pana Rochestra.

„Dále," vyzve Alix příchozího. Do pokoje vstupuje Grigorij Rasputin. Nyní při detailním pohledu už se jeho postava nejeví tak impozantní a Tatia si všimne, že jeho tmavé dlouhé vlasy začínájí na skráních šedivět.

„Smím vstoupit?"

„Vy vždycky, Grigoriji Jefimoviči."

Tatia se upozadí, aby svatý muž mohl usednout do proutěného křesla vedle matčina lůžka, kde obvykle sedává Nikolaj.

„Jak doufám, daří se vám lépe, Alexandro Fjodorovno, modlím se každý večer za vaše zdraví."

Alix při pohledu na synova spasitele upadá do podivného transu, kdy přestává vnímat své okolí a její oči jsou pevně spojené s divokým Rasputinovým zrakem. Tatiana, která sedí u paty postele, na rozdíl od fascinované matky ucítí slabý závan alkoholu. Rasputinova kutna je cítit směsí vodky a čehosi, co připomíná pach řeky Něvy.