Duchové Ipatěvova domu

Zima - občan Romanov

Alexandrovský palác je teď v obležení strážců, které dosadila Prozatímní vláda. Nechovají se nepřátelsky, všechny členy bývalé carské rodiny zdraví salutováním, takže děvčata se občas osmělí a některého z hlídkujících chlapců osloví. Tento zdánlivý klid je ale jen dočasný. Všichni napjatě očekávají návrat Nikolaje, nejvíce vyhublá Maška, které se Alix po dohodě se staršími dcerami rozhodla prozatím zatajit, že car abdikoval. Když Alexandrovský palác málem revolucionáři vyrabovali, ležela třetí z Nikolajových dcer s horečkami a nic z toho nevnímala. Alix proto usoudila, že takový otřes by mohl jejímu zdraví jen uškodit.

Když se na nádvoří konečně objevilo carovo auto, všichni včetně věrného Truppa a dvorních dam se rozplakali úlevou. Jako by Nikolajova přítomnost s sebou přinesla znovu nabyté bezpečí a jistotu.

„Nicky!" Carevna vzdor bolestem běží manželovi v ústrety. Děvčata se mačkají ve dveřích a za nimi se snaží vykukovat Ljoška, baronka Buxhoevenová je však zarazí: „Nechte Jejich Veličenstva, ať se mohou přivítat. Ještě si otce užijete."

Všichni jsou jako na trní, ale nikdo se nehne z místa. Alix mezitím doběhne k autu. Beze slova se na sebe s Nikolajem dívají, jako by se toho pohledu nemohl ani jeden nabažit. Pak Nicky svou ženu obejme a vášnivě políbí. Služebnictvo diskrétně uhne očima. Dívky se potutelně usmívají pobavené tím, že rodiče se pořád chovají jako dvacetiletí milenci.

„Páni, tak to je něco," okomentuje výjev Aljoša, „Papá je úplný Casanova."

„A co teprve před dvaceti lety," zasní se baronka, „to posílal vaší matce milostné dopisy každý den. Komorné v paláci po něm vzdychaly, jakého mají pohledného panovníka, ale on měl oči jen pro carevnu. A není se čemu divit, byla krásná, vysoká, štíhlá a ty vlasy. Když si je rozpustila, byly tak dlouhé, že si na ně mohla sednout, a zářily jako zlaté."

Ljoškovi nějak nejde do hlavy, že tahle stárnoucí, mírně korpulentní dáma má být tou oslňující ženou z barončina vyprávění. Alix sice bezmezně miluje, ale role matky se příliš neslučuje s uhrančivou kráskou, kvůli které jinak rezervovaný Papá úplně ztratil hlavu. Zdá se, že i rodiče mají svá tajemství.

Alix a očima zářícíma štěstím, zavěšená do svého manžela, konečně dospěje k palácovému vstupu. Nikolaj je doslova zavalen polibky a objetími svých dětí.

„Kde je Maška?" zarazí se, „a co vám to udělali. Ukaž."

Alix se kousne do rtů: „Děti byly nemocné, dostali spalničky, prosím, nezlob se na mě, že jsem ti nedala vědět, zbytečně by sis dělal starosti. Všichni už jsou v pořádku, jen Maška ještě polehává, ale strašně se těší, že ji navštívíš."

Car se zachmuří: „Měla jsi mi i tak napsat, Alix, přijel bych okamžitě."

„Mamá to myslela dobře," brání matku Tatia, „vlastně jsme se na tom dohodli všichni. Musíš se zlobit i na mě a na Olenku."

Nikolajovy rysy povolí: „Omlouvat bych se měl já vám. Museli jste tu zažívat peklo. Zachoval jsem se jako zbabělec. Car, který v nejkritičtější chvíli nechá svou zemi napospas křiklounům z ulice."

„Nicky." Carevniny oči se zalijí slzami.

„Brala jsem si tě jako cara, vždycky jsem z tebe chtěla mít vládce silného jako Petr Veliký, ale klidně strávím zbytek života s obyčejným občanem Nikolajem Romanovem. Jen když nás proboha nechají na pokoji."

Nikolaj ji pevně sevře a vděčně políbí na čelo.

„Půjdu teď za Maškou. Ať Trupp zařídí, aby sloužící vynesli moje zavazadla. Auto zabavil petrohradský sovět, takže ho chtějí co nejdříve odvézt."

Marie je ve své posteli jako na trní, pootevřeným oknem rozeznává otcův hlas, chtěla by se za ním rozběhnout, ale Alix jí striktně zakázala opouštět ložnici. Když se dveře otevřou a Maška rozezná typický otcův plnovous, už svou radost neudrží na uzdě a vykřikne: „Papá, Papá, bála jsme se, že za mnou vůbec nepřijdeš. Ty můj zlatý papuško."

Nikolaj ji sevře v náručí. Cítí přes slaboučkou košili, že jindy pevně stavěné Mariino tělo připomíná teď spíše křehké ptáčátko. Na vyhublém obličeji ještě více vynikají obrovské modré oči.

„Mášenko, ty moje zlatá, díky Bohu, že už jsi zdravá."

„Ještě ne úplně, doktor Botkin mi zakazuje skoro všechno kromě dýchání a jídla. Ale jsem carova dcera a tu jen tak něco nezlomí."

Nicky se trochu zarazí. Jak dlouho už Maška leží? Je možné, že nic neví? Alix ji jistě ve své mateřské ohleduplnosti ušetřila převratných zpráv posledních dní.

„Marie Nikolajevno." Maška zpozorní, když ji otec oslovuje jejím celým jménem, obvykle to znamená něco velmi závažného. A Maška nic takového nechce slyšet. Chce jen, aby otec už nikam neodjel, aby ho povinnosti panovníka aspoň na čas nechaly na pokoji.

„Měla bys něco vědět," Nikolaj si promne plnovous, jako to dělá vždycky, když je v rozpacích, „Situace v Petrohradě i v armádě byla tak neúnosná, že jsem byl donucen pro klid v zemi učinit velikou osobní oběť. Před třemi dny jsem za sebe i za Alexeje abdikoval."

Maška neví, jestli se nepřeslechla: „Abdikoval? Proč? Nutili tě? To přece nemůžou. Já tomu nerozumím."

„Více méně mě donutili. Je to cena za to, že můžu být s vámi, že už na mně neleží obrovská odpovědnost jako dřív. A že snad, když Bůh dá, budu moci zase klidně spát."

„To si přeju i já, Papá."

Nikolaj ještě dceři vylíčí scénu se strýcem Míšou tak živě, až se Maška prohýbá smíchy.

„Floppy i z abdikace udělal hereckou etudu. Snad, až se situace uklidní, k nám bude moci zajet."

Snad, pomyslí si Marie. Strýce jako všechny Nikolajovy děti zbožňuje pro jeho hravost a smysl pro humor. Sotva se jako roční batole naučila trochu chodit, brával ji Míša na procházky, a když ji její nemotorná chůze unavila a malá Maška si vzdorně sedla na cestu, popadl ji a přehodil si ji přes rameno jako pytel brambor. Děvčátko výskalo nadšením a nechalo sebou pohazovat čím dál do větší výšky. Později ji s sebou brával na projížďky, nejprve před sebou v jednom sedle, později na poníkovi, kterého stejně jako její sestry dostala v pěti letech. Stejně jako s tetou Olgou znamenaly dny s Floppym nekonečnou zábavu.

„Je dobře, že Míša nechce být carem, myslím, že by mu to moc nešlo."

Nikolaj se usměje: „Byl by nejhorší ze všech. Vládu i Dumu by z něj trefil šlak."

Večer Doktor Botkin dovolí Mašce na malou chvíli opustit ložnici a přijít do jídelny na společnou večeři. Po dlouhé době je rodina opět pohromadě kolem jednoho stolu.

„Olenko, pomodlíš se za nás?" vyzve Nikolaj nejstarší dceru.

„Bože všemohoucí, děkujeme ti, že můžeme být znovu spolu, a dopřej nám prosím klidné časy. Nedovol, Pane, aby nás kdokoliv rozdělil, a chraň nás, kamkoliv půjdeme. Do Tvých svatých rukou odevzdáváme své životy. Amen"

Všichni přitakají svým Amen. Jako by se nic nezměnilo, a přece je všechno jiné. Poprvé zasedají k jídlu jako rodina Romanovových. Když o tom Tatia večer na lůžku přemýšlí, dojde k závěru, že je to docela osvobozující pocit. A znovu si v hlavě přehrává Olenčinu modlitbu, která promluvila pocity všech přítomných. Nedovol, Bože, aby nás ještě někdy rozdělili.