Duchové Ipatěvova domu

Zima - Tobolsk

Tatia se naposledy škvírou v plachtě otočí k domovu. Tak tohle je definitivní konec. Je úplně jedno, kam je povezou a co s nimi udělají, protože od téhle chvíle přestávají pro svět existovat. Tam někde v neznámu je nikdo nenajde, jsou z nich bludní Holanďané, které můžou noví mocipáni postrkovat libovolně po Rusku jako šachové figurky. Téměř vše, co tvořilo jejich domov, nechávají za sebou. A i přes optimismus Monsieur Gilliarda Tatia nevěří, že se ještě kdy budou moci vrátit. Pokud je na konci nečeká rovnou smrt, budou už napořád zajatci revoluce odkázáni jen jeden na druhého.

Na nádraží je naštěstí klid. Vojáci hlídají vstupy a nedovolí nikomu k carské rodině se přiblížit. Plukovník Kobylinskij naposled zasalutuje svému nejvyššímu veliteli: „Pane, bohužel vás budu muset opustit, kapitán Aksyuta ale zůstává, prozatímní vláda dovolila, aby s vámi odjel i se svými muži na místo určení. Má ode mě instrukce za každou cenu chránit vás a vaši rodinu. Já zůstanu zde v Petrohradě, ale srdcem jsem stále u vás."

Nikolaj tentokrát nepozdraví po vojenském způsobu, ale nabídne svému věrnému veliteli ruku: „Děkuji vám, plukovníku, za vše. Věřím, že se setkáme někde jinde v lepších časech. Válka nemůže trvat věčně a pak, dá-li Bůh, se budeme moci znovu vidět."

Pak na kolej přijíždí vlak o několika vagónech. Na první pohled je zřejmé, že se nejedná o osobní vůz. Malá okénka a posuvné dveře uprostřed spíše připomínají nákladní vozy. Alix zděšeně vzhlédne k Aksyutovi.

„Co to má znamenat. Já, vnučka královny Victorie, mám cestovat v nějakém dobytčáku?"

„Uklidněte se, Výsosti, je to běžný vojenský vlak, ujišťuji vás, že uvnitř je vše potřebné k tak dlouhé cestě. Jen je to trochu nepohodlné."

„Chcete říci, kapitáne, že pojedeme daleko?"

„O místě vašeho pobytu rozhodla Prozatímní vláda, k nám se dostaly jen kusé informace. Mluví se o Sibiři."

„Dobrý Bože," pokřižuje se carevna.

Vojáci rozevřou vagóny a vše se dává do pohybu. Někteří z nich začnou nakládat zavazadla a nejrůznější bedny obsahující ponejvíce knihy a další písmenosti, vyzvednou Alixino kolečkové křeslo a truhlu ukrývající ikony a svaté obrazy. Nedobrovolní pasažéři stále stojí na nástupišti, nikomu z nich se nechce jako prvnímu dovnitř. Dokud se jejich nohy dotýkají petrohradské půdy, stále ještě cítí spojení s domovem. Jeden v vojáků vyslaných Kerenským, podle nárameníků důstojník, pobídne Nikolaje, aby nastoupil. Car se rozpačitě rozhlédne kolem, všichni se dívají do země, nikde ani náznak toho, že by někdo chtěl dobrovolně důstojníkův pokyn splnit. Voják má zjevně nervy na pochodu, celá situace ho nijak netěší.

„Pane, musím trvat na tom, abyste vy i vaše rodina a doprovod co nejrychleji opustili nástupiště. Jinak hrozí, že sem vtrhne dav a nebudeme vám schopni zajistit bezpečnost."

Car kývne, vyšvihne se dovnitř a podá ruku Alix, která ho s obtížemi následuje. Sourozenci si vymění několik významných pohledů. Nasťa má slzy téměř na krajíčku.

„Já nikam nechci," vysouká ze sebe, než ji hlas zradí.

Tatia ji zezadu postrčí: „Nedělej potíže, Nasťo, nikomu tím nepomůžeš."

Olenka se na ni povzbudivě usměje: „Pojď, Aňo, třeba to pro nás bude lepší. Tady v Petrohradě nám pořád hrozí nebezpečí. Hlavně že můžeme být spolu, to jsme si přece přáli nejvíc."

„Pomůžu ti, Aňo," nabídne se Ljoška a ladně vyskočí do vozu. Vytáhne pak sestru nahoru. Marie a Tatia si poradí samy, slaboučká Olga se musí spolehnout na otcovu silnou paži. Nastinka Hendriková podá Tatie košík s Ortipem, bezradná Joy zatím zmateně pobíhá po peróně, pokouší se vyskočit za svým páníčkem, ale podlaha vagónu se nachází příliš vysoko. Poslední nastoupí Klement Nagornyj, jako vždy přítomný, ale takřka neviditelný.