Duchové Ipatěvova domu

Zima - carevič krvácí

„Pane, Nikolaji Alexandroviči."

Aksyuta si až ve dveřích uvědomí, že zapomněl zaklepat. Rodina spolu s doktorem Botkinem, Nastinkou a dalšími sedí právě u snídaně.

„Odpusťte, pane, ale přišla zpráva z Petrohradu. Situace je horší než kdy jindy."

„Nechcete si přisednout, kapitáne?" nabídne Aksyutovi židli Alix. Voják dosedne, aniž by si svlékl kabát či sejmul čepici.

„V Petrohradě je opět revoluce, dav vedený bolševiky zaútočil na Zimní palác, rudí teď kontrolují celé město. Tvrdí, že co nejdřívě uzavřou mír s Německem a vyvážou Rusko z války, lidé za nimi jdou."

Car se zmateně rozhlédne, obličeje všech zračí čirou hrůzu. Rudí v čele země znamenají pro Romanovce obrovské ohrožení.

„Co bude s námi?" zeptá se tiše Nikolaj.

„To nevím, během dvou dnů sem mají dorazit bolševičtí komisaři a převzít velení nad dozorci. Bojím se, pane, že už vás nebudu schopen chránit."

Aksyutovy oči se lesknou, jen stěží zatlačí slzy zpět. Jeho zhroucená postava na židli zračí obrovské duševní vypětí. Silou vůle se zvedne a postaví do předpisového vojenského postoje.

„Vaše Veličenstvo, bylo mi ctí být tolik let ve vašich službách. Udělám i nemožné, aby mě odsud neodveleli a mohl jsem zůstat s vámi."

Nikolaj vstane, nezasalutuje ale svému pobočníkovi jako obvykle, prostě mu podá ruku, kterou Aksyuta vděčně stiskne.

„Nicky, to je náš konec, bolševici s námi udělají krátký proces."

„Neboj se, Alix, to by si nedovolili, pořád máme všude v Evropě spojence a hlavně příbuzné."

Kdyby tomu Nikolaj skutečně věřil, připadal by si teď jistější. V hlavě se mu místo toho rodí ty nejděsivější scénáře. Pokud budou chtít rudí popravit jeho, nechají naživu aspoň Ljošku? Vždyť právě kvůli tomu podepsal abdikaci i za něj. Je přece ještě dítě. Mohou sáhnout na život dítěti? A co Alix a děvčata? Dovolí jim odjet a někde v klidu se usadit? Mozek pracuje na plné obrátky. Pořád mají ukryté rodinné diamanty, bylo by možné jimi strážce podplatit, aby nechali Alix a děti zmizet? A záleží bolševikům vůbec ještě na bývalém imperátorovi bez vlivu, vydaného zcela do jejich rukou? Ne, teď není čas propadat panice, je v prvé řadě důležité zajistit bezpečí Sunny a dětí, to je jeho úkol, na jeho životě pramálo záleží, ale neunesl by, kdyby jeho někdejší postavení zapřičinilo smrt těch nejbližších. Oči všech dětí i Alix jsou upřené na něj, kolik zvratů a utrpení už museli jeho milovaní zkusit? A kolik toho ještě unesou? V duchu prochází charakter všech svých dětí, až se jeho mysl zastaví u Tatiany.

„Musím chvíli na vzduch, omluvte mě prosím," pronese nenuceně: „Tanuško, doprovodíš mě?"

Tatia beze slova vstane, jako by otcovu výzvu očekávala. Pochopil Papá, k čemu se sama zavázala? Vycítil z ní konečně naplno sílu a odhodlanost prát se až do konce? Společně sejdou na dvůr, u brány Nikolaj požádá strážce, zda by je na chvíli nepustil na náměstí. Voják chvíli váhá, ale nakonec vrata sbitá z prken otevře a nechá otce a dceru popojít kousek ven, za hranici střeženého území.

„Tanuško, vždycky jsem s tebou mluvil na rovinu. To, co se děje v Petrohradě, úplně mění naše postavení. Jsem rukojmí v rukou bolševiků a oni to vědí. Možná z nás budou chtít vytáhnout co nejvíc cenností za slib volného odchodu a taky možná...," Nikolajovi se hlas zasekne v hrdle uprostřed věty. Nikdy před dětmi neplakal, ani tehdy, když skonal jeho milovaný bratr Georgij a on byl na pokraji nevového zhroucení. Maličká Olenka a Tatia byly tehdy jeho jedinou útěchou. Nyní ale car už nedovede ovládnout své emoce a jako malé dítě se rozpláče. Nebýt zvědavých stráží v bráně, padl by k zemi a vzlykal.