Duchové Ipatěvova domu

Jaro - Alexej

Tatiana Ljošku miluje, vlastně všichni ho zbožňují, ale nikdo mu nevěnuje více času, když leží stižen dalším hemofilickým záchvatem, než ona. A když carevič trpí, trpí všichni spolu s ním. Všiml si toho i jejich učitel Gilliard. Jako by se velkokněžny najednou ve své mysli co chvíli zatoulaly do chlapcovy ložnice, nesoustředí se na výuku, pletou slovíčka, dokonce i vzorná Olga, jindy tak bystrá a chápavá, dnes žalostně zklamává. A když se Ljoškovi uleví, nad celým Alexandrovským palácem vyjde slunce. Dokonce i jinak zachmuřená Alix nešetří úsměvy. Pro ni je Alexej vzácný poklad a každý den děkuje Bohu, že se nad ní smiloval a dal jí tolik vytouženého syna. Mezi ní a Ljoškou panuje zvláštní propojení, do kterého nemůže proniknout ani Tatia, když hodiny a hodiny ošetřuje bratra na lůžku. Těm dvěma stačí pohled, tón hlasu, gesto či nepatrný pohyb obočí, aby si rozuměli. Je to něžné pouto, které nemůže být ničím přestřiženo.

Stejnou měrou, jakou je Aljoša milován, je ale i rozmazlován. Citlivá Tatia vidí, že bratrovi projdou věci, za které by ji a sestry stihl trest. A přece na Ljošku nežárlí.

Jaký bude Alexej muž a vládce? To Tatiana neví. Může jen odhadovat. Utrpení ho zoceluje, upevňuje charakter. Bude umět naslouchat svému lidu? Dost možná, ve chvílích bolesti, kdy se jeho okolí zoufala snaží zastavit krvácení, se jeho smysly zbystřují. Jediné, co může, je poslouchat. Pláč jeho matky, klidný hlas otce, který mu recituje Puškina. Ljoška je také krásný, krásný tím způsobem, který popisují Čechov a Tolstoj. Jímavě hezký s tklivým pohledem, lesklými tmavými vlasy a jemnou, skoro dívčí tváří. Jeho život je promodlený tisíce prosbami celé jeho rodiny.

Zároveň tato skleníková vzácná rostlinka touží být také obyčejným klukem se všemi radostmi nevázaných her a drobných rošťáren. A tak se Ljoška, odtržen od možnosti kontaktu s vrstevníky, uzavřen ve své nemoci a bolesti, občas vzbouří. Něco potměšilého z něj vybublá ven, zběsile skáče po nábytku, řítí se z kopce na trojkolce (opravdové kolo mu nepovolili). A když jednou namíří své vozítko přímo do kmene statného stromu, jen pár desítek centimetrů od jisté smrti se vyhne, polekán najednou tím, kam až jeho ruleta s osudem zašla.

A někdy se tato nahromaděná zloba obrátí o proti osobě nejbližší. Jednou, Tatia si myslí, že Aljošovi muselo být tak sedm, našla Olenku v ložnici s hlavou zabořenou do polštáře. I přes něj ale Tatia slyší vzlyky dílem zoufalé, dílem plné pokoření.

"Co se stalo?" položí sestře prostou otázku a jemně ji pohladí po hlavě.

"To Ljoška."

"Ublížil ti?"

Nový příval slz. Tatiana se snaží pozvednout Olenku z postele, ale sestra se brání. Nakonec se jí to podaří, ubrečená Olga jí hledí do tváře a překvapivě ji to trochu uklidní, takže je schopná ze sebe vysoukat důvod toho divokého smutku.

"Jeli jsme se po zahradě projet v tom malém kočárku, co má jen dvě kola. To je jediný, který mi papuška dovolí řídit. A Ljoška pořád zlobil, nechtěl si sednout a pak začal různě poskakovat, takže jsem měla co dělat, abych udržela koně ve správném směru..."

"A co jsi udělala? Pokárala jsi ho?"

Olga si utře uslzený obličej.

"Asi jsem na něj vyjela, křičela jsem na něj něco, jako že jestli toho nenechá, tak uvidí. A on..."

Proboha, co mohl sedmiletý chlapec udělat tak hrozného.

"On mě uhodil, vrazil mi pohlavek. Přísahám Bohu, že jsem v té chvíli viděla v jeho očích blesky."

"Olenko, to mu ale nesmí projít, musíš to říct Papá."

Olga ale jen zarputile vrtí hlavou. Cítí se ponížená, nechce to s nikým dalším rozebírat, tím méně ne s otcem. Jen by ho to zarmoutilo. Tatia je jiného názoru, otec to musí vědět, on je tou jedinou absolutní autoritou v Alexejově životě plném úlev, není správné, aby taková věc Aljošovi prošla.

Nicky je zprvu v šoku, pak ale zakročí, Ljoška má týden domácí vězení, nesmí vyjít ze svého pokoje, jídlo mu nosí služebnictvo a učitelé za ním docházejí, jinak k němu nesmí nikdo. Nepomůžou ani uplakané Alixiny scény, ani prosby sester, které se teď na Tatiu trochu zlobí, protože mezi sourozenci panuje nepsaná dohoda, že vzájemné prohřešky zůstávají mezi nimi.

Tatia ale ví, že to bylo nezbytné. Je třeba krotit Ljoškovu divokost, dokud je čas. Jen má strach aby dlouho potlačovaný hněv nad vlastním zoufalým životem nedohnal jednou bratra k něčemu neuváženému, něčemu, co by bezprostředně ohrozilo jeho život.