Duchové Ipatěvova domu

Zima - poslední přesun

A zase je převážejí. Nejprve povozem, pak na lodi, jejíž jméno jako by symbolicky vyjadřovalo, že to sama širá Rus (tak se jejich plavidlo jmenuje) s nimi nechce mít nic společného a vyvrhuje je do vzdáleného exilu. Děvčata spolu sdílejí kajutu, to jediné jim poskytuje aspoň zdánlivý pocit bezpečí, protože dozorci zakazují rodině, aby se v noci zamykala.

Tahle noc je ale jiná než předešlé. Bolševičtí strážci už od večera popíjejí a jejich rozjařené hlasy se nesou po celé palubě. Nagornyj špicuje uši, zda se opilé zvuky nepřenášejí do podpalubí, kde zcela bez ochrany spí velkokněžny. Pokud spí, protože hluk podnapilých vojáků se nedá přeslechnout. Klement jen bezmocně svírá ruce v pěst a jeho oči zarudlé od únavy hledí do dřevěného stropu kajuty. Má ještě v živé paměti scénu, kdy ho bolševický komisař hrubě odstrčil, když chtěl při naloďování pomoci Tatianě, které pod tíhou zavazadel podklesla kolena.

Nespí ani ostatní, Nastinka Hendriková se úpěnlivě modlí a Monsieur Gilliard hledí stále na tu samou stránku jakéhosi románu, který sebral v knihovně gubernátorova sídla. Jediný, kdo se oddal spánku, je Alexej, kterého přece jen dětská únava zmohla natolik, že teď poklidně oddechuje, zatímco dospělí bdí. Děvčata sedí na posteli v šatech. Od té doby, co opustili relativní bezpečí Tobolsku, se ani jednou nepřevlékly do nočního úboru. Jako by neustále čekaly, že je další poplach vyžene z postelí a jejich dozorci je přinutí vydat se na další pouť. Olga se nepatrně klepe, na její citlivou duši působí hluk opilých mužů nejvíce. Nasťa se k ní tulí z jedné strany, z druhé strany si přisedne Tatia a vezme sestry ochranitelsky kolem ramen. Navenek neztrácí klid, ale i ona pociťuje návaly paniky, když se zdá, že hlasy překročily práh podpalubí.

„Já se bojím," vysloví nahlas Anastázie to, co všechny cítí.

„Neboj se, jsem tři, nedovolí si na nás. A Nagornyj je nenechá, aby se nám něco stalo," zkouší ji uklidnit Olga. Anastázie má sice jen částečnou představu, co by jim mohli vojáci udělat, ale i tak pociťuje kolem žaludku nevolnost.

„To tu budeme jen tak sedět?"

„A co bys asi tak chtěla dělat, Nasťo, víš, že nám zakázali se v noci zamykat."

„Já jen myslela, kdyby přišli... Měly bychom se nějak bránit."

„A čím? Ty máš něco, co by se dalo použít? Já ne," zlobí se trochu na sestru Tatia, „chceš na ně zaútočit vlásenkou? Nebo tkaničkami od bot?"

„Přestaň, Tatio," okřikne ji Olga, a protože je v místnosti nejstarší, Tatiana poslechne, zahanbená, že se nechala strhnout k ironii, která ji vůbec není vlastní.

„Promiň, Aňo," pohladí sestru smířlivě. Všechny jsou teď naskládané na Nastině posteli jako sardinky.

„Mohly bychom si zazpívat, nebo si něco vyprávět," navrhne Nasťa. Vlastně to není špatný nápad, jakkoli se vytrhnout z dusivé reality. Jako když byly malé a Miss Eager jim vyprávěla podivné anglické pohádky, nebo příběhy o Dickensových chlapcích, kteří nakonec našli své štěstí.

„Tatio, vyprávěj," prosí sestru, „třeba nějakou pohádku. Tu o caru Saltánovi. Ne, ta je moc ohraná. O bohatýru Muromcovi. Ta je zase samá mrtvola. O princezně Angaře, ano o princezně Angaře." Tatia se trochu ošívá, ale nakonec přikývne a svým melodickým hlasem začne vyprávět.

„Žila kdysi v dalekých krajích za Uralem krásná princezna Angara. Její oči se barvou podobaly nejčistšímu jezeru a její stříbrné vlasy jí splývaly z hlavy jako vodní proud."